Když vezmeme vážně, co nás Písmo učí o andělech, vidíme, že křesťanský život je i ve své tiché každodennosti něčím mnohem větším, než se na první pohled zdá. Je zapojením do kosmické války andělských a démonických mocností. I proto musí být Církev komunitou, která se vyznačuje pokornou službou, odpouštěním a bdělým vyhýbáním se hříchu, a „výsadní roli“ v ní musí mít děti, jelikož i jejich andělé mají výsadní roli mezi anděly.

Kázáno v Karlových Varech 29. 9. 2024.

1. svědek: Epištola: Zjevení 12:7-12

– ve Zj otázka časování; Zj 1:1-3; 22:7, 10 (srov. Dan 12:4, kde řádově za 500 let); ve Zj 13:18 – 666 jednak odpadlé židovství, jednak gematrie „Císař Nero“ hebrejsky, 616 (císař Nero řecky)

– zároveň cykly 7: 7 církví – prochází SZ historii a vrcholí Kristem a Jeho dílem:

1. Efez = Ráj, (Zj 2:7);

2. Smyrna = Patriarchové, Josef (2:10);

3. Pergamum = Mojžíš (2:14, 17);

4. Thyatiry = Království (2:18, 20, 27);

5. Sardy = Soud a vyhnanství (3:1, 3, 4; stojící Chrám, odnesení pokladů, zachování ostatku);

6. Filadelfie = obnova z vyhnanství (3:7, 10, 12; davidovský správce, věrný ostatek obnovující Jeruzalém a Chrám)

7. Laodicea = politické bouře a odpadlictví před Pánovou dobou (3:17-18, 21; 20)

– zároveň: „přijdu“: 2:5, 16, 25; 3:3, 11; ale 3:20 – Pán zde

– následně 7 pečetí: Zj 7:3-8:1 – velké soužení a Pán pase svůj lid (srov. Mt 24:1-3, 21, 34), po něm ticho v nebesích, zboření Chrámu (definitivní ukončení tohoto průsečíku nebe a země)

– 7 polnic: Zj 11:15-17 – Kristus se ujímá kralování; srov. Mt 28:18-20; ne konec věku, jelikož 1. Kor 15:24-28; „dokonání Božího tajemství“ – Zj 10:7, srov. Ř 16:25-26

– 7 misek: Zj 16:14-19 – shromáždění na „hoře svatého shromáždění“, kde zaznívá „je dokonáno“ (a při něm zemětřesení; Mt 27:51), Bůh poráží své nepřátele a je zničena nevěstka Babylon, tedy Jeruzalém

– zároveň přesah časem: Zj 19:7-17, vítězné tažení národy, rámované svatební hostinou; Zj 21:1-4, kde (po obrazu soudu z Daniele 7) církev jako místo Božího přebývání s Jeho lidem, vybudovaná na základě 21:14, srov. Ef 2:20; více časových i významových úrovní (všude, a zvlášť tady)

– v. 7 – „a v nebi nastala válka“ – navazujeme, srov. Zj 11:19-12:17; poté Zj 13:1, šelma z moře (Řím), jemuž slouží šelma ze země (odpadlé židovstvo)

– v. 19-12:2 – Žena, která je Izrael/Církev (srov. Josefovy sny) a Archa smlouvy, které se má narodit Syn

– v. 3-4 – andělé v Písmu draci (serafové jako létající hořící hadi se 6 křídly), zároveň často spojováni s hvězdami; hadí, dračí, andělský, ďábelský nepřítel, který chce zničit sémě ženy – Boží lid i Mesiáše

– v. 5-6 – na první pohled: Pán Ježíš, vzat do nebes, církev střežena v době soužení; obléhání Jeruzaléma 3,5 roku; nicméně:

– 3,5 roku jako 40 jako doba soužení a zároveň i sucho v Elijášově době (1. Kr 17), který vzat do nebes a kdy Bůh zachoval věrný ostatek; Syn jako jakýkoliv věrný král (Ž 2); zvlášť důležité, jelikož porážka Draka ve v. 7-8

– Zj 9:1-4,11 – při páté polnici mocné démonické působení, ale ochráněn ostatek; 5. Sardy = odpadlictví, soud a vyhnanství (a zachování ostatku); ve Zj 9:1 už hvězda padlá; kdy? např. v královské době, skrze moudrost Davida a Šalomouna, kdy davidovská smlouva jako „ústava národů“ a národy se chodí učit moudrosti (královna ze Šeby)

– od Davida do Krista bylo 1000 let; podle Zj 20:1-3, 7-8 je Satan spoután na tisíc let, poté propuštěn, aby sváděl národy; srov. Zj 12:9 – v Janově době svádí, tedy propuštěn; tedy tisíc let naplněno; Satan propuštěn (démonická aktivita v NZ); propuštěn proto, aby byl definitivně poražen na kříži

– ve Zj 9 démonické působení Satana v propasti, kdy nesvádí národy, ale Izrael, ale nedokáže ublížit věrnému ostatku, srov. Zj 12:6; zároveň únik křesťanů do Pelly

– v. 7-9 – „Michael“ = „Kdo je jako Bůh“; archanděl Michael (Ju 1:9) jako zastánce Božího lidu a generál nebeských armád (Dan 12:1)

– Satan jako: 1) andělská (dračí bytost); 2) had ze Zahrady; 3) ďábel = „Pomlouvač“ či „Žalobce“ (Božího lidu, ale i obecně); 4) satan = „nepřítel, odpůrce“; 5) „který svádí“… 

– porážka a „vyhnání“ toho všeho (i s anděly, posly), mimo jiné: 1) skrze Davidovskou smlouvu (ač zdánlivě nevýznamné); 2) skrze hlásání v evangeliích (L 10:8-19), kde „Michael a andělé“ jako Pán a učedníci; 3) na kříži (J 12:31-32; 4) když lidé křtěni, a tak už nemohou být obviňováni (v. 10)

– to vše jako jediná realita prostupující časem (tak jako třeba Pánova oběť; zabitý před stvořením světa, Zj 13:8)

– v. 10-11 – „mocný hlas … našich bratří“ – velký zástup; „nyní přišla záchrana a pravomoc Krista“ – svěření autority Pánu v prvním století; ALE: „oni nad žalobcem zvítězili…“

– paralela mezi Michaelem a anděly a Beránkem a svatými; utrpení je vykupitelské (Ko 1:24), zatímco věrný život svědectví a víry v Pána jako andělský boj; tichý a pokojný SZ (i NZ) život v poslušnosti a spoléhání na Beránka a víře v Jeho svědectví jako podíl na kosmické válce se Satanem

– v. 12 – „nebesa a vy, kdo v nich přebýváte“ – země (nevěřící Izrael) a moře (nevěřící pohané), zatímco nebesa (podle otců) Církev (Ef 2:4), kde jsme bratry andělů a svatých a Satan na nás nemůže; srov. 1. J 5:18-19; jsme schraňovaní vítězové, a tak ať si svět a Satan bouří, „mají málo času“

– zároveň: v Církvi, nebesích na zemi, jsme přijati; Ř 8:31-39; a tak Ko 3:5, 1-5

2. svědek: Evangelium: Matouš 18:1-10

– v. 1 – „v tu hodinu“ – srov. Mt 17:24-18:14; čtvrtá hlavní promluva v Mt, občas nazývaná „církevní“; církev má žít v pokoře a vzájemné službě (v. 1-5), vyhýbat se hříchu a svádění druhých (v. 6-9), úctou k slabým (v. 10), hledání ztracených (v. 11-14) a v církevní kázni a odpouštění (v. 15-35)

– „kdo je tedy“ – otázka navazující na předchozí; Pán právě řekl, že On a apoštolové jsou synové nebeského Krále (chrámová daň, tedy Boží) a kněží, jelikož jsou „v domě“ (17:25) Krále; nové královské kněžstvo, přičemž v Mt 17(:1) Hora proměnění, kde jen Petr, Jakub a Jan; nyní Pán platí za sebe a Petra (a ne za ostatní) díky pohanské rybě, která přináší svůj poklad rybáři lidí; a tak logická (ač pyšná a chybná) otázka statutu

– v. 2-5 – lekce o království na dítěti, dítě jako vzor; srov. Mt 19:13-14, kde se učedníci zatím lekci nenaučili, a dnešní církev nejinak; stále očekávám dospělou víru, než křest atd., ale Pán dává opačný příklad; znovu, v Exodu vešly děti, ne dospělí („nevstoupit“ řada ozvěn z Num, Sd atd.); v Mt 6:25-33 už jsme viděli, že děti se spoléhají, důvěřují, jsou poslušné

– v. 3-4 – děti nebyly vzorem (jako u nás, čisté); je třeba opustit dobové ponětí o „velikosti“ a „skvělosti“; a uvědomit si svou nedostatečnost a slabost; „pokoří“ – ještě v Mt 23:5-12, nezakládat si na statutu a „úspěchu“ (ani náboženském); v. 4 – není špatně chtít být největší, ale cesta je skrze pokoru

– v. 5 – mnozí chtějí brát metaforicky jako „bezvýznamní, pokorní, odmítaní, mladí a slabí ve víře“ – a ano, ale přesto „děti jsou děti“ (!); kdo chce statut, je s „důležitými lidmi“, kdo chce být velký v království, je s dětmi 

– „přijímá“ jen v Mt 10:14, 40-42 – děti jako Kristovi apoštolové, ano, jako malí Kristové, a tak Mt 18:5, „Mne přijímá“

– v. 6-7 – až zde rozšíření kategorie na „maličké, kteří věří“; později nevěstka Babylon utopena v moři jako mlýnský kámen (jen zde, paralela v Markovi a ve Zj 18:21), neboť sváděla maličké

– zároveň: v Mt 8:32 utopení démoni v prasatech; a tak „svádět k hříchu“ maličké je prokleté a démonské a horší než hrdelní zločin

– „svody“ = „pohoršení“ v L 17; na Pánově příkladu vidíme, jak hříšně „nepohoršit“ – vzdát se svých práv, svobod a výsad kvůli druhým

– v. 8-9 – opakování z Mt 5:29 a varování věčným ohněm (!); „dělicí čára“ ne u hříchu, ale u pokušení; žárlivé střežení svědomí slabších

– v. 10-14 – způsobem, jak nepohrdnout, je (až pošetile) usilovat o spásu maličkých; v L 15:1-7 jako odsouzení farizeů, kteří si nepřejí pokání lidí zvenku; zde jako pobídka vedoucích neignorovat ani nejmenší zevnitř, a zvláště ne děti

– v. 10 – srov. Iz 6:1-4, kde se planoucí serafové neodváží pohlédnout; zde „strážní andělé“ hledí na Boží tvář