Život v Církvi, život dorůstání do plnosti lidství, je životem odkládání hříšných zvyků starého Adama, který hyne v klamných žádostech, a oblékáním zvyků nových, je oblékáním Kristova života. Bůh nás uzdravil a vzkřísil, a proto se máme odvrátit od hořkosti k laskavé službě … jako Bůh v Kristu slouží nám; máme se odvrátit od hněvu k niternému soucitu … jako Bůh v Kristu soucítí s námi; máme se odvrátit od toho, co ubližuje našim bližním, k prokazování milosti … jako Bůh v Kristu projevil milost nám.

Kázáno v Karlových Varech 6. 10. 2024.

1. svědek: Epištola: Efezským 4:17-32

– v. 17 – „tedy“ – navazujeme na v. 1-16, budování jednotlivců i Těla do plnosti Krista skrze k tomu určenou strukturu, obdarování, úřady a nástroje

– v. 17-19 – „pravím a dosvědčuji“ – hluboký důraz; „žili“ = „kráčeli“, cílené budování konkrétního způsobu života; u pohanů řada ozvěn z Ef 2:1-3, 11-12; srov. Ř 1:21-24; v Ef zatvrzují pohané, v Ř vydává Bůh, a tak farao, jenž zatvrzuje sebe a zároveň ho zatvrzuje Bůh

– „v marnosti své mysli“ – jako v Ř 8:20, kde svět poddán marnosti, jakási „mrtvost mysli“, ve v. 18 „zatemněnost“

– v. 18 – „odcizeni od Božího života“ stejné jako „odcizeni z Izraele“ v Ef 2:12; Boží život v Jeho lidu a skrze Jeho lid; logika: „jsou odcizeni od života – pro nevědomost – která je kvůli zatvrzelosti“ – srdce, které nechce být poslušné, důsledkem je „nevědomost“ (kdo nechce poslechnout, „nerozumí“ jak), a tak smrt

– v. 19 – „otupěli“ = „přestali cítit bolest“, a tak „bezuzdnost“ = „svévole, chtíč, vzpurnost, agrese“, „být asertivní a užívat si života plnými doušky“; „páchají“ = „pracují na“ každém druhu (všeobjímající) nečistoty: necudnost, oplzlost, sprostota, nízkost, sexuální zvrácenost, (možná i) nenasytnost („nečistoty s nenasytností“); srov. Ef 5:1-7; to vše jsou věci, které by měly „bolet“ pachatele a i nás jako svědky

– a abychom tak nekráčeli, potřebujeme opak: 1) místo „marné a zatemněné mysli bez poznání“ mysl uzdravená, poznávající a náležitě uvažující; 2) místo „odcizení od Božího života“ žít v Božím životě skrze svátosti a modlitbu a život církve; 3) místo „otupělosti a zatvrzelosti srdce“ měkké, pokorné srdce s cvičeným svědomím; 4) místo „nenasytnosti a nečistoty“ střízlivost, sebeovládání (půst), štědrost (dávání) a čistota (modlitba)

– v. 20-24 – „tak jste se Krista naučili“ – hlásá se Kristus, učí se Kristus, naší „látkou“ je Kristus; v. 21 – „jej slyšeli“ výlučně skrze ordinované služebníky; Pán ve své dobrotě promlouvá skrze ty, které k tomu určil; „Pán přichází a mluví k nám“

– „vyučení v Ježíši … pravda v Ježíši“ – ústřední učení: odkládání starého lidství a oblékání nového, dokonalého lidství

– v. 22 – „odložit“ – či „odmítnout“ cílený, vědomý skutek; „starého člověka“ – odložení starého adamovského života k smrti, abychom oblékli nového Adama k životu; „podle dřívějšího způsobu života“ = „dřívějšího chování, především k lidem“ – jestli jsem se tak choval jako pohan (nevěrný křesťan), velmi pravděpodobně se toho musím zbavit

– „hyne“ = „porušuje se, kazí se“ podle „klamných žádostí“ – starý Adam nestagnuje, ale dál se kazí skrze to, že věří lžím a má špatné touhy, a proto nesmí stagnovat nový, ale musí se učit pravdě a pěstovat si správné touhy

– v. 23-24 – potřeba cílené obnovy uvažování Slovem (musím se vystavovat a naslouchat); cílené oblékání nového lidství, Nového Adama, nového způsobu života, nových zvyků; srov. Ef 2:15b-16, kde nové lidství je lidství Církve, a proto od ní neoddělitelné

– „stvořen“ – Ef 2:10, 15, 3:9 – kráčení dobrých skutků v jediném novém lidu podle Božího obrazu (Krista) „ve spravedlnosti“: poslušnosti přikázáním, smluvní věrnosti a „svatosti pravdy“, tedy oddělenosti od světa podle Pravdy

– pro obsah: srov. Ř 12:1-2 – 1) cíleně svatý a příjemný a obětující se život, 2) cílené vyhýbání se tomu, „jak se to dělá“, 3) „zkoumání“ toho, co je dobré před Bohem; Ko 3:8-12 – co odložit, co oblékat

– to vše obraz křestního oblečení katechumenů bílými rouchy (Ga 3:27), výzva „uveďte do praxe svůj křest“

– v. 4:25-5:5 – Pavlův místní rozbor „odkládání a oblékání“; oblékáme Krista, který je náš Sabat, a poté 6 dní pracujeme na novém stvoření obracením: 1) od lží k pravdě (v. 25); 2) od neovládaného hněvu k sebeovládání a zbožnému hněvu (v. 26-27); 3) od krádeží a příživnictví k užitečné práci a pomoci bližním (v. 28); 4) od ubližujících a hříšných slov k budujícím (v. 29-30); 5) od hořkosti k lásce (v. 4:31-5:2); 6) od neukojitelného zneužívání stvoření k vděčnosti za Boží dary (5:3-5)

– v. 25 – „proto“ – jelikož všichni jsme „jeden nový člověk“ a máme do Něj dorůstat skrze pravdivost (Ef 4:15-16) a střežit jednotu Církve, a ne být rakovinou, která ho rozežírá, „údy jeden druhého“; „mluvte pravdu“ – odkaz do Za 8:16, srov. v. 15-21, ozvěny „nelžete si, jelikož budujete Jeruzalém a shromažďují se do něj národy“

– v. 26-24 – ne každý hněv je hříšný (zjevné na Bohu); máme se usmířit a vyřešit problémy, jakmile nastanou, jinak se otevíráme démonickým mocnostem; přímý odkaz do Ž 4:5, večerní zkoumání svědomí a pokání

– v. 28 – „pracuje a dělá“ = „namáhá [do vyčerpání] a pracuje“ – velký důraz na práci; pokání jako velmi objektivní; náležité „zaměřit se na stejný obor“ práce jako služba a jako vystrojení prostředky k další službě a štědrosti (ne k luxusu a užívání)

– v. 29 – „žádné“ (!) špatné („zkažené, shnilé“) slovo; „jen“ (!) dobré k „potřebnému budování“ a „dávání milosti“; mlčet je v pořádku, nebudovat (ve víře a dospělosti) ne; „Bude tohle užitečné? Bude nástrojem Boží milosti? Je vhodné pro tyto posluchače? Je potřebné?“; jestli ne, hřích; „prázdné, zbytečné řeči“ jsou reálná kategorie, a to hříšná; mnoho řečí není hodno křesťanských úst; srov. Mt 12:36 („líný, neužitečný, nepotřebný“)

– v. 30 – hřích (především v. 29, špatná slova) zarmucují Ducha, a tak nemůžeme čekat Jeho dílo a dobrodiní; zároveň zjevná „osobnost“, ne jen síla, jelikož sílu nelze zarmoutit; odkaz do Iz 63:10(-14), varování, že neužitečná slova mohou vést ke smrti v pustině a nedojdeme k cíli Exodu ze smrti a pomíjivosti ve vzkříšení k životu (Ř 8:23)

– v. 31-32 – odložit 31, obléct 32; „hořkost“ (užírající živení karikatury a neodpuštění), „zuřivost“ (výbuchy hněvu), „křik“ (křik), „rouhání“ (spíše pomluvy či urážky), „špatnost“ (zášť, nepřejícnost, zlo obecně) – „laskaví“ („úslužní“), „milosrdní“ („niterný soucit“), „odpouštějte“ („milost projevující, milostivě dávající“)

– 1) neživit hořkost, ale laskavě sloužit … jako Bůh v Kristu nám; 2) nevybuchovat a nekřičet, ale mít niterný soucit … jako Bůh v Kristu s námi; 3) neubližovat slovy ani činy, ale zaměřit se na prokazování milosti … jako Bůh v Kristu nám

2. svědek: Evangelium: Matouš 9:1-8

– Matoušův předěl už od 8:23

– Ježíš jako Prorok, Král a Kněz; větší Jonáš, který tiší bouři slovem; větší David, který poráží démony (celou legii) svým slovem; Velekněz, který odpouští hříchy slovem

– Ježíš (jako Bůh) má moc nad mořem (chaos, bouřící národy), nad Satanem a nad hříchem; nad vším vítězí slovem své moci

– Ježíš přichází osvobodit svůj lid, ale ti, kdo odmítají Jeho slovo, budou posednuti a pohlceni vodami

– v. 33-34 – Ninive Jonáše přijalo a činilo pokání, ale Ježíš je větší, odmítnutý Jonáš, a tak:

– 9:1-2 – odmítnutý Jonáš na základě svého odmítnutí (a zabití) přináší uzdravení a odpuštění hříchů

– 9:3-8 – kněží oznamují odpuštění hříchů, ale nedokáží uzdravit, Pán Ježíš si nárokuje kněžství a dokáže oboje

– v. 1 – „do svého města“ – Ježíš v Kafarnaum (Mt 4:1), rybářská vesnice (a Matouš zná vesnice, Mt 10:11); přesto „Jeho vlastní město“; měli bychom očekávat obraz Církve

– v. 2-3 – „jejich víru“ – odpuštění hříchů na základě víry a skutků někoho jiného; srov. Jk 5:15-16; 1. J 5:16; 2 strany: 1) potřebujeme se modlit a namáhat pro odpuštění druhých; 2) nakolik věříme, že to sami od druhých potřebujeme?; víra je nutná pro spásu, a to osobní i komunitní

– Pánovo odpuštění jako (do nějaké míry) nárokování božství, jelikož Bůh odpouští (Ž 51:6; Iz 43:25) a je Otcem Izraele (srov. Mt 9:22); Pán jako „oběť hříchu“; zároveň jako projev kněžství

– v. 4 – „viděl jejich myšlenky … smýšlíte v srdcích zle“ – Pán zná myšlenky a srdce, což dokáže jedině Hospodin; srov. 2. Le 6:30; Ž 139:23-24, kde vidí myšlenky srdce a vede na cestu věčnosti – kterou je, že Syn člověka (jenž je Hospodin Ž 139) odpouští hříchy

– v. 5-6 – Pán Ježíš viditelně zjevuje moc toho, že je větší nad levitské kněze, a to skrze moc svého slova, kterou lze vidět; zároveň nárokování Mesiášství z Dan 7:13

– „vstaň“ – všude předtím v Mt probuzení ze spánku (Mt 1:21; 2:13, 14, 20, 21; 8:26), muž v Mt 9:6-7, Ježíš v kontextu vzkříšení ze smrti Mt 9:18-25; muž jakoby vzkříšen ze smrti a nemohoucnosti k odpuštění a životu

– „vstaň – vstal“ ten, jemuž Bůh opouští a nazývá ho „dítě“ – předobraz vzkříšení

– v. 8 – „lidem“ – ano, zástupy ohromené Pánem, ale: „lidem“ (ne „člověku“); Matouš ukazuje do budoucna, kdy autorita svěřena lidem srov. Mt 18:18; J 20:23; a tak Pán je člověk, jemuž Bůh svěřil autoritu, a zároveň Bůh, jenž svěřuje autoritu lidem