„Abba, Otče.“ Slova, která se prakticky stala křesťanským klišé. Slova, která, ano, vyjadřují lásku a blízkost vůči Bohu. Mnozí z nás si ale neuvědomují, že tato slova zazněla v zahradě Getsemane. Že jsou to slova, která pro nás mají být ztělesněním a vyjádřením toho, že jakožto tělo Kristovo, jakožto Boží synové, se připojujeme k Pánu Ježíši Kristu v Jeho utrpení a i tváří v tvář bolesti a strachu důvěřujeme Bohu a spoléháme se na Jeho dobrý plán, že svět skutečně bude uzdraven a doveden do slávy.

Kázáno v Karlových Varech 21. 7. 2024.

1. svědek: Epištola: Římanům 8:12-17

– v. 12 – „nuže“ – shrnutí předchozího; srov. Ř 8:5-11; dvě cesty, dva způsoby života: Duch a tělo

– Ř 5-6 – křestní exodový přechod z Adama do Krista ve křtu

1) jsme vysvobozenými Božími syny (Ř 8:1-2; 14-17), Izrael byl Boží Syn (Ex 4:22) a Izraelci Boží synové (Dt 14:1)

2) Bůh je náš Otec (Ř 8:16), Bůh se poprvé zjevně zjevuje jako Otec v Exodu (Ex 4:22; Dt 1:31)

3) jsme vedeni Duchem (Ř 8:14), Bůh vedl Izrael v Exodu Duchem (Iz 63:11-14)

4) sténáme a jsme v otroctví a očekáváme vykoupení (Ř 8:23), tak jako Izrael (Ex 6:5-6)

5) jsme dědicové, kteří si jdou pro dědictví (Ř 8:17), Izrael dostal zemi do dědictví (Dt 4:21)

– kontextem Exodus ze smrti a hříchu a zániku k věčné slávě celého stvoření v Kristu

– v. 12 – máme závazek, ale už ne vůči hříchu; „tělo“ (ač mnohem větší koncept) zde především spojeno s hříchem (v. 7-8); srov. Ř 6:6-7 – smrtí skrze Krista jsme zbaveni závazků starého otrokáře, starého adamovství; už nemáme sloužit hříchu, ale Bohu, srov. Ř 6:18-22

– v. 13-14 – „žijete podle těla“ – problém není fyzično (nebo vnějšno), ale hřích (v. 7-8), srov. Mk 7:20-23, kde hřích vychází z nitra, z jádra bytí

– „život podle těla … usmrcujete činy těla Duchem … vedeni Duchem“ – „vedeni Duchem“ ne „osobní vztah“, ale obraz Exodu; zároveň srov. Ga 5:16-23; Ko 3:5

– „Duchem“ – srov. Ř 8:2, Duch nám zprostředkovává Kristův život

– „jsou Boží synové“ – tam, kde je Duch, nikdy nechybí Bůh; v Kristu a skrze Krista jsme syny v Synu; dorůstáme do „rodinné podoby“; začíná výklad synovství (v. 14-23), podíl na „rodinném projektu“ uzdravení a oslavení světa

– v. 15-17 – „nepřijali jste ducha otroctví“ – srov. Ř 6:22, 19; metaforická, paradoxní vyjádření, jelikož naše bytí Božími nelze náležitě vyjádřit lidskými slovy

– v. 15 – „abyste se opět báli“, ale „Otče“ – příkladem je Syn; nežijeme v servilním strachu nebo v nejistých obavách, ale v synovské bázni

– srov. Žd 5:7, kde Pán vyslyšen pro „bohabojnost, zbožný strach“, a Žd 12:25-29; ne servilní, ale hluboká bázeň 

– „Abba, Otče“ – kromě Ř 8 i v Ga 4:6-7; na obou místech oslovení a dědictví; srov. Mk 14:32-36; „Abba, Otče“ je volání z Getsemane; „zděšené, znepokojené“ (v. 33), na zem se vrhající (v. 35) volání; volání, které se v utrpení snaží spolehnout na Boha a poddává se Jeho vůli; to, co jsme viděli v Žd 5:7

– „Abba, Otče“ je volání synů, kteří se připojují k Synovu utrpení pro spásu světa; srov. Ř 8:15-19

– v. 16-17 – Duch nám dosvědčuje, že jsme Boží děti, tak, že nás podepírá ve spásném utrpení, tak jako Syna (v. 26); logika „jsme děti, děti jsou dědicové, Kristus je dědic skrze utrpení, jestli s Ním trpíme, jsme s ním dědicové, a to znamená, že jsme děti“

– dvojí dosvědčení, že jsme Boží děti: 1) zabíjíme hřích a žijeme spravedlnosti (v. 13-14); 2) s Kristem a v Kristu se namáháme a nespravedlivě trpíme pro uzdravení světa, ale jsme v tom podepíráni Duchem (v. 16-17); srov. Ř 8:35-37

– v. 17 – boj s hříchem a utrpení na nás zjevují Synův trpící život; očekáváme dědictví budoucí slávy, budoucího oslaveného světa, srov. Ř 8:18-23; tato sláva je v Něm a s „spolu s ním“ (v. 17); celý svět v Pánu, a proto skrze Něj (nás) celý prochází smrtí a vzkříšením do slávy

2. svědek: Evangelium: Mt 7:15-21

– v. 15-21 – varování před falešnými učiteli, princip, že skutečná zbožnost se nemůže nepoznat; varování ohledně nutnosti poslušnosti; srov. Mt 7:12-27; Pán neříká, že je nutné v Něj věřit, ale poslouchat Ho (ač to, samozřejmě, nelze bez víry)

– v. 15-16 – varování před falešnými učiteli; navenek zbožní a konzervativní a reformovaní a ortodoxní, ale uvnitř vlci; ne jen „špatní lidé“, ale nepřátelé Boha a Jeho lidu

– vážné varování (!!!), srov. Sk 20:28-31, kde i z Pavlova výběru v 1. století vlci, kteří jsou „draví“ (= „lupiči a podvodníci“); Co s tím? – „po ovoci poznáte“

– podle SZ 2 hlavní kritéria: souhlas s předchozím zjevením a stoprocentní naplnění proroctví (Dt 13:2-6; 18:18-22), bez ohledu na zázraky

– v kontextu Kázání na hoře a bezprostředně: Mt 7:12 – dobré ovoce jako poslušnost soulad se SZ Písmy a poslušnost (srov. Mt 5:17-20); srov. v. 23, kde zatracení jsou „činitelé bezzákonnosti“

– KnH: důraz na dospělou poslušnost vůči Zákonu a vykupitelské utrpení; horlení pro osobní svatost a čistotu ve slovech, v sexualitě a praktické lásce (včetně lásky k nepřátelům); důraz na půst, modlitbu a almužny a vyhýbání se mamonu; kritika pokrytectví;

– v. 16-19 – „což se sbírají“ – důraz na 1. století; trny a bodláčí jako ztělesnění kletby (Gen 3:18), réva a fíkovník jako ztělesnění Izraele (např. Jer 24), srov. Iz 5:1-9 – blížící se soud nad nevěrným Izraelem

– jsou tu dva (černobílé) lidy: věrní Ježíšovci a lživí následovníci lživých učitelů; Ježíš dává Izraeli šanci k národní záchraně a blahobytu, ale je odmítnut, a tak bude dům (Chrám) zbořen potopou (Říma)

– v. 21-23 – „Pane, pane“ – ostentativní nárokování si Pána, Jeho vyznávání a domnělá láska k Němu; záleží však na poslušnosti, která je skutečným projevem lásky (J 14:15); trojí důkaz Kristova božství: 1) je soudce posledního dne; 2) je „Pán“ Božího lidu (SZ označení pro Boha); 3) žít podle Jeho panství je žít podle Otcovy vůle (vůle Syna a Otce jako dokonale jedna)

– důraz na poslušnost a hojnost dobrých skutků; ne však zásluhy; dobrý strom je třeba z Boží milosti pěstovat: srov. Ž 1; „dobrý strom“ je Pán Ježíš, s nímž jsme „srostlí“ křtem (Ř 6:5), a bez Něj nemůžeme dělat nic; a tak potřebujeme přebývat skrze Slovo a svátosti; srov. J 15:1-10