O Slavnosti Narození Páně si připomínáme, že před více než dvěma tisíci lety se v Betlémě narodil Bůh jako Pastýř svého lidu, jako Pastýř, který je ode dnů věčných. A tohoto Pastýře krátce po Jeho narození přišli pozdravit – a poté o Něm hlásat – jiní, menší betlémští pastýři. Proto se zaměříme na Lukášův a Janův záznam Pánova narození a uvidíme, že jsou prodchnuty starozákonními proroctvími a předobrazy a vyzývají nás k věrnému svědectví – až na smrt.

Zkusme si to říct jednou provždy: Vánoce nejsou svátky inkarnace. Bůh Syn se nevtělil v Ježíši Nazaretském při Jeho narození, ale dávno předtím, při Jeho početí. To však nic nemění na důležitosti Vánoc. Je víc než náležité slavit narozeniny Krále králů, a to i přesto – či právě proto – že Bohem v těle byl už dávno předtím. Kdo se tedy vlastně o Vánocích narodil? Co nám Písma říkají o Božím Pomazaném, který se měl narodil z v Betlémě z Panny Marie?

Advent je obdobím očekáváním, obdobím pokání, půstu a modlitby. Nebo jím přinejmenším historicky býval. Je to něco, co je jen historickou tradicí, nebo něčím, co je možné obhájit z Písem? V tomto vyučování se zaměřujeme na tři témata: Na svátky, které nepřikazuje Bible, na půst a na to, co znamená se neustále modlit...

Boží trojjedinost je doktrínou, kterou bychom si měli denně připomínat, denně nad ní žasnout a denně se z ní radovat. Pilíři této doktríny je to, že 1) Existuje jediný pravý Bůh; 2) Že v tomto Bohu jsou tři rozlišené osoby; a 3) Že tyto tři osoby jsou si rovny. Právě to je něco, co nás učí Písmo a co nás na základě Písma učili církevní otcové celé dekády a celá staletí předtím, než někdo slyšel o (mnohými neprávem pomlouvaném) Nikajském koncilu…

Ať už se v Písmu nebo v dějinách setkáme s jakoukoliv událostí, jednou z ústředních otázek, kterou se musíme ptát, je: „Kde už jsme tohle viděli a slyšeli?“ Bůh píše historii jako symfonii a znovu a znovu v ní nechává prolínat ty samé události, obrazy a motivy – a Letnice jsou toho hmatatelným důkazem. Nuže, když čteme biblický záznam o Letnicích, kde už jsme tohle viděli a slyšeli?

Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista je pro mnoho křesťanů jakýmsi Pánovým „uklizením ze scény“, jakýmsi opuštěním Jeho církve. Písmo nám však předkládá dost jiný obrázek: Pán Ježíš Kristus vystupuje na nebesa, aby mohl být se svou církví přítomen o to více a o to mocněji, aby vedl svůj lid a panoval všem a všemu tak, aby se dokonale naplnil Boží plán vykoupení a uzdravení veškerého stvoření…

Uvědomujeme si, že Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži ne o Dni smíření, ale o Velikonocích? Jistě, je pravda, že Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, ale důraz Jeho kříže a díla je někde jinde; je neoddělitelně spojen s Exodem, s vysvobozením, se zničením Božích nepřátel, s pokořením falešných bohů. Novozákonní – či spíše biblická – víra je vírou Exodu. Až si více přivlastníme Exodus, který nás vede k Velikonocům, až si přivlastníme soudy nad Egyptem a pobití prvorozených, až si přivlastníme ono zoufalé očekávání u Rudého moře a blížící se egyptskou armádu a rozestupující se vody a slavnou Boží záchranu, pomůže nám to lépe si přivlastnit i Velikonoce...

Květná neděle, oslava a připomínka Pánova slavného vjezdu do Jeruzaléma, je „úvodem“ k Velikonocům, je úvodem k Pánovu vítězství na kříži. Co jsou tedy některé motivy a pravdy, které Duch Svatý a a evangelijní autoři chtěli, abychom měli ve svých myslích, až budeme číst záznamy o Pánově ukřižování a vzkříšení?

Svátek Zvěstování Páně je připomínkou Pánova početí z Ducha; připomínkou toho, když archanděl Gabriel přišel k Panně Marii a oznámil jí, že právě skrze ni přijde Pánovo vykoupení. A když pozorně čteme Lukášův záznam o této události, všímáme si, že Ten, který byl počat, měl být davidovským králem, měl být novým Noem, měl být příchodem Boha k Jeho lidu, měl být Vysvoboditelem z hříchu… jinými slovy, vidíme, že svátek Zvěstování, či bychom ho mohli nazvat prostě svátkem Inkarnace, by měl být oslavován přinejmenším tak jako Vánoce.

Dnes církev slaví připomínku sv. Štěpána, prvního mučedníka Nové smlouvy. A přece, jsou Vánoce, je doba, kdy jako církev slavíme. O Vánocích, při oslavách Kristova narození, jsou však dva svátky, které nám důrazně připomínají smrt – je to právě připomínka sv. Štěpána a připomínka Svatých neviňátek. Tyrani, kteří vraždí děti, nejsou součástí vánočních oslav o nic méně než mudrcové z východu. A přece, Vánoce jsou časem oslav – v Pánu Ježíši Kristu je i smrt ziskem. I smrt je pro křesťana vítězstvím.