Písmo nám předkládá naši záchranu jako obnovu Božího obrazu v nás; žít ve společenství církve znamená žít jako občané znovu-stvořeného lidstva, které je obnovené a obnovované proto, aby ve všech oblastech života vyučovalo celé národy, že „Takhle to Bůh chce,“ a „Takhle to Bůh mínil.“ Jsme tu proto, abychom žili životy, které jsou ctihodné a důstojné, protože právě to je Božím vyvoleným nástrojem k proměně celého světa.

Selhání. „Oblíbené“ každodenní téma našich životů. Jako křesťané jsme voláni ke svatosti, ke spravedlivému, bezúhonnému životu dobrých skutků… A přece, Písmo jasně říká, že i jako křesťané budeme selhávat. Co dál nás tedy Písmo učí o našich selháních? Jak k nim máme přistupovat, jak se s nimi máme vyrovnat, jak je máme proměnit v oběti, které budou oslavovat Boha?

Ve světě okolo nás se zabíjejí desítky a stovky tisíc nenarozených dětí. …tedy, řečeno korektně, končí se desítky a stovky tisíc těhotenství. Jak se jakožto křesťané máme k téhle realitě stavět? Co jsou biblické principy, které musí vést naše uvažování? A jak jdou dohromady řeči o „posvátnosti života“ s tím, že náš Bůh, mimo jiné, „pobil Egypt v jeho prvorozených – vždyť jeho milosrdenství je věčné“ (Ž 136:10)?

G. K. Chesterton definoval práci jako „To, co se nám nechce dělat.“ A v případě mnoha lidí skutečně měl pravdu. Písmo nám ale dává o práci dost jiný obrázek. Práce je jedním z ústředních rysů toho, že jsme nositelé Boží obrazu; práce je nástrojem či převlekem, který Bůh používá, aby se postaral o nás i o druhé; práce je klíčovým „místem“, kde si hromadíme dobré skutky, abychom nám za ně bylo odplaceno věčným životem (Ko 3:22-25; Ef 6:5-8); práce je definující pro biblickou zbožnost. A nejen to…