Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Opravdu je možné se napravit. Opravdu je možné se změnit a začít žít lepší život. Písmo toho říká mnoho o hříchu – ale říká toho ještě více o Boží vykupující milosti a o Božích jedinečných zaslíbeních. Bůh nás nezachraňuje jen z věčného trestu za náš hřích – ve své milosti nás zachraňuje i z moci hříchu. Každý den je novým dnem, kdy začít můžeme (a máme) začít žít lépe.
Řekněme si to otevřeně na úvod: „Konec světa“ a „poslední dny“ jsou realitou hluboké, dávné minulosti. Když Písmům dovolíme, aby nám vymezila, co přesně myslí „posledními dny“, zjistíme, že se jedná o závěrečné období Staré smlouvy a světa, který je s touto smlouvou spojen. I proto apoštolové nepřestávají varovat o dokonání věků, posledních dnech, poslední hodině a podobně. V Kristu přišel však přišel nový věk a nový svět – a na jeho naplnění samozřejmě stále čekáme.
„Křest vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21). „Vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli“ (Ga 3:27). „Každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého, neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem“ (Sk 2:38-29). …a to jsou jen některé pravdy, které nám Písmo o křtu říká. Zastavme se, vypněme si svého vnitřního apologetu, co všechno „křest přece rozhodně nedělá,“ a poslechněme si, co podle Písma křest dělá a komu a na jakém základě má být vysluhován.
Jednou za základních pravd Písma je, že Bůh žehná poslušnosti a odměňuje poslušnost, ale trestá a proklíná neposlušnost. Druhou ze základních pravd Písma je, že děti jsou Božím požehnáním a že Boží smluvní milosrdenství překlenuje generace. Jako Boží lid máme být lidem, který všude a ve všem usiluje být plodný – a proto je vymírání církve, které už pokračuje po generace, svědectvím naší obrovské nevěrnosti. Náš Bůh je ale větší než naše hříchy a je ochoten žehnat těm, kdo se od svých hříchů odvrací…
Pohostinnost je něčím, co snad všichni na jakési obecné úrovni odsouhlasí jako dobré. Jak ale vypadá naše praxe? Písmo nám pohostinnost a přátelskost předkládá jako naší výsadu a jako naši povinnost. Jak ale plnění této povinnosti a život ve světle této výsady vypadá? Nestačí být obecně „dobrými lidmi“ a „příjemnými společníky“; pohostinnost je spíše životním stylem a uvědomělou, radostnou službou druhým.
Uvědomujeme si, že Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži ne o Dni smíření, ale o Velikonocích? Jistě, je pravda, že Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, ale důraz Jeho kříže a díla je někde jinde; je neoddělitelně spojen s Exodem, s vysvobozením, se zničením Božích nepřátel, s pokořením falešných bohů. Novozákonní – či spíše biblická – víra je vírou Exodu. Až si více přivlastníme Exodus, který nás vede k Velikonocům, až si přivlastníme soudy nad Egyptem a pobití prvorozených, až si přivlastníme ono zoufalé očekávání u Rudého moře a blížící se egyptskou armádu a rozestupující se vody a slavnou Boží záchranu, pomůže nám to lépe si přivlastnit i Velikonoce...
Květná neděle, oslava a připomínka Pánova slavného vjezdu do Jeruzaléma, je „úvodem“ k Velikonocům, je úvodem k Pánovu vítězství na kříži. Co jsou tedy některé motivy a pravdy, které Duch Svatý a a evangelijní autoři chtěli, abychom měli ve svých myslích, až budeme číst záznamy o Pánově ukřižování a vzkříšení?
Nejdůležitějším a nejvzácnějším zdrojem, který jako křesťané máme, je čas. Čas je zdrojem, který, jakmile ho jednou utratíme, už nikdy nedostaneme zpět. A i právě proto nás Písmo nás opakovaně vyzývá, ať jsme moudrými správci času, ať celému světu jdeme příkladem v tím, jak s ním hospodaříme, a ať žijeme ve světle toho, že ze svého správcovství budeme skládat účty: „S čím se mi snáz bude umírat? Z čeho budu raději skládat účet? Obhájil bych si tohle před pastorem a dětmi jako pozitivní dobro? ...a co pak před Bohem?“
Desátky. A možná finance obecně. Téma, kterým se mnozí vlci snaží zmanipulovat důvěřivé, a tak na něj celá řada jiných učitelů pro jistotu nesáhne ani třímetrovou tyčí. To jsou ale dvě strany té samé mince – mince odvracení od Božího objektivně daného zjevení. Písmo nám jasně předkládá Boží standardy, požadavky a kategorie dávání – desátek na službu, radovací desátek, desátek na potřebné, milosrdenství – které, tak jako zbytek Božího zákona, osvobozují křesťany, aby mohli žít s čistým svědomím před Bohem i bližním a o to radostněji se pak případně oddávat milosrdenství a sebeobětujícímu dávání.
Svátek Zvěstování Páně je připomínkou Pánova početí z Ducha; připomínkou toho, když archanděl Gabriel přišel k Panně Marii a oznámil jí, že právě skrze ni přijde Pánovo vykoupení. A když pozorně čteme Lukášův záznam o této události, všímáme si, že Ten, který byl počat, měl být davidovským králem, měl být novým Noem, měl být příchodem Boha k Jeho lidu, měl být Vysvoboditelem z hříchu… jinými slovy, vidíme, že svátek Zvěstování, či bychom ho mohli nazvat prostě svátkem Inkarnace, by měl být oslavován přinejmenším tak jako Vánoce.