Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Církev, která zjevuje slávu Pána Ježíše Krista, je rodinou, která si navzájem slouží, která je si oddaná v lásce a nese spolu radosti i strasti. Rodinou, jíž Pán Ježíš Kristus shromažďuje a napájí kolem svého svatebního stolu, který je nám vykreslen, mimo jiné, v Káně Galilejské…
Apoštol Pavel v Římanům 12 vysvětluje, jak máme žít jako Boží chrám a kněžstvo, jak se máme odlišovat od hříšného světa okolo, jak máme být pokorní a spokojení s místem, které nám Bůh ve své církvi určil, přičemž příkladem toho všeho je pro nás Pán Ježíš Kristus a, mimo jiné, dvanáctiletý Samuel…
O Vánocích se stalo něco mnohem víc, než že se „jen“ narodil Syn Davidův. Narodil se nový Izák. Poprvé se nadechl nový Adam. Naplnil se předobraz toho, že žena byla vzata z muže. Přišel nový svět. Bůh navštívil svůj lid – a to ne proto, aby mu „jen“ odpustil hříchy, ale aby ho z hříchů vysvobodil.
Bůh nám v Písmu přikazuje neustále se radovat z Pána – a to znamená, že nás zároveň uschopňuje to skutečně i dělat. Radost z toho, kým Pán Ježíš Kristus je, z toho, kdo se mezi nás o Vánocích narodil, je nejen odměnou sama o sobě, ale je i důležitou hnací silou, která nám pomáhá vzepřít se hříchu. A Bůh nám zaslibuje, že jestli se budeme svým srdcem a svými city upínat k Němu, On sám nás bude střežit svým pokojem.
Jak nám říká apoštol Pavel, jestli máme náležitě připravovat příchod Páně – a jestli se na něj máme náležitě připravovat my sami – potřebujeme se ujistit, že tím, komu se snažíme líbit, je Pán Ježíš Kristus, a ne lidé okolo nás, jinak nevyhnutelně budeme ubírat z biblického učení a překrucovat ho. A příkladem takové věrné, dospělé poslušnosti, je Pánův Předchůdce, Elijáš, Jan Křtitel.
Apoštol Pavel nám opakovaně říká, že starozákonní Písma byla napsána pro křesťany. Zároveň nás učí, že jestliže si tato Písma přivlastníme, bude nám to k povzbuzení budeme proměňováni v lid jednoty, naděje, trpělivosti a vytrvalosti, který bude pevně stát i tváří v tvář děsivým Božím soudům. Uvidíme je totiž v náležitém světle; ve světle toho, že přichází Pán…
Advent je připomínkou toho, že náš Král Ježíš Kristus přišel, přichází a znovu přijde; je výzvou napravit své životy podle této pravdy, výzvou odložit skutky tmy a obléct skutky světla a spravedlnosti. Je pobídkou vyčistit naše srdce a domovy od hříchu a proměnit je v domy modliteb.
Ústřední realitou Písma je fakt, že Bůh kraluje skrze Pána Ježíše Krista; že v nebesích na trůnu sedí člověk z rodu krále Davida. Rozměr Božího kralování se odráží ve struktuře biblického zjevení, v Božím smluvním jednání se světem, ve struktuře a obsahu uctívání, v podstatě zbožnosti... A ve všech těchto ohledech se jedná o velmi „politickou“, a ne „náboženskou“ pravdu.
Hřích je podle Písma věcí nedospělosti: Hřích pramení z nedospělosti a vede k nedospělosti. Téměř všechna Satanova pokušení nabízejí zkratku k jednomu z Božích zaslíbených cílů. ‚Proměň kameny v chléb … neslíbil snad Bůh, že tě nakrmí? Pokloň se mi … neslíbil snad Bůh, že ti dá království světa? … V každém případě nám Satan nabízí laciné řešení bez obtíží čekání na Boha a Jeho čas. Bůh nám dává krátkodobé obtíže a dlouhodobé uspokojení. Satan nám nabízí okamžité uspokojení s dlouhodobým zatracením.
Mnohé křesťany souží jejich svědomí a znovu a znovu pochybují, jestli někdo, kdo je tak hříšný jako oni, může vůbec být křesťan. Kde můžeme a máme najít jistotu tváří v tvář takovým pochybnostem? Odpovědí je, že v Boží milosti – a ve skutcích, které tato Boží milost koná v našich životech. Apoštol Jan nás v 1. Janově 3 vybízí, ať se podíváme na své skutky, na to, jak milujeme bratry, a ať podle toho upokojíme své srdce, že jsme skutečnými křesťany. A apoštol Pavel nám říká to samé, přičemž nás ujišťuje, že ti, kdo směřují do zatracení, se snadno poznají, jelikož skutky těla jsou zřejmé...