Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Vzorem víry napříč Písmem je Abraham; apoštol Pavel nás znovu a znovu vyzývá napodobovat Abrahamovu víru. Otázkou tedy je: Čemu vlastně Abraham věřil? Co jsou klíčové prvky abrahámovské víry a apoštolského evangelia, které se na ni odkazuje? A jak celá tato otázka souvisí s chápáním historie a jejího konce?
Bůh bezpodmínečně miluje všechny lidi. Bůh miluje každého člověka bez rozdílu. Bůh je bezpodmínečná láska. V tom mají jasno mnozí. A pak je tu hrstka kalvinistů, kteří mají, tak jako apoštol Pavel, jasno v tom, že Bůh Jákoba miloval a Ezua nenáviděl. A pak je tu Pán Ježíš Kristus, který nám přikazuje být jako Otec a miloval ty, kdo nás nenávidí. A pak je tu žalmista, který před Boží tváří velmi suverénně říká „Což nemám, Hospodine, nenávidět ty, kdo Tě nenávidí? A pociťovat odpor proti těm, kdo proti Tobě povstávají? Mám je v dokonalé nenávisti; jsou mi za nepřátele“ (Ž 139:21-22). Jak tyto reality usmířit? Co tedy Písmo skutečně učí o Boží lásce?
Pán Ježíš Kristus zemřel za svou církev. A církev je z biblického hlediska lidem, který se shromažďuje; řecké slovo „ekklesia“, které se překládá jako „církev“, znamená prostě „shromáždění“. Proto mohou být zachráněni jedině ti, kdo se často, s láskou a se zápalem shromažďují k uctívání Boha a k vzájemné službě ve společenství věrné církve. To je něco, co nás učí Písmo, církevní otcové i reformovaná vyznání. Shromáždění církve však zdaleka není jen v kategorii povinnosti, ale pro Boží lid by mělo být především něčím, co ho sytí, posiluje, občerstvuje a co je mu tím nejhlubším uspokojením.
„Neuděláme si večeři Páně?“ je otázkou, která s upřímností zazněla na celé řadě mládežnických akcí, rodinných setkání a setkání věřících přátel. Bude zároveň i řada křesťanům, kterým by něco takového nepřišlo na mysl. Ale i mnohým z těch, které by nenapadlo „udělat si večeři Páně“ s rodinou, se nezdá nic zvláštního na tom, když ve sboru slouží večeři Páně bratr, „který se připravuje na staršovství“. Z hlediska Písma i církevní historie je však i něco takového naprosto nemyslitelné a nepřijatelné. Jaký je tedy biblický základ pro to, že svátostmi (a Slovem) mohou sloužit jen muži, kteří k tomu byli ordinováni?
Boží trojjedinost je ústřední doktrínou Písma. Proto jsme si připomínali tři ústřední pilíře trojiční teologie: 1) Existuje jen jediný Bůh; 2) V tomto Bohu jsou tři rozlišené Osoby; 3) Tyto osoby jsou si rovné svým božstvím a všechny jsou nazývané Hospodinem. Zároveň jsme se zaměřili na pasáže dokazující (některými popírané!) božství Otce a fakt, že Duch Svatý, na rozdíl od tvrzení našich východních bratří, vychází od Otce i Syna.
Proč evangelista Lukáš (pobízený Duchem Svatým) cítil potřebu ve svém záznamu o Letnicích, o jedné z nejdůležitějších událostí v dějinách Církve, zaznamenat, že někteří se domnívali, že apoštolové jsou opilí? Mimo jiné proto, že se tak naplnilo důležité starozákonní proroctví. Jaké? A co to vlastně znamená pro nás dnes?
Pán Ježíš Kristus vystoupil na nebesa, aby byl Hospodinem, který se ujal kralování. Pánovo kralování je však po vzoru Žalmu 110 kněžským kralováním, a proto k jeho nejústřednějším realitám patří Kristova velekněžská přímluva. A když studujeme Písmo pečlivě, vidíme, že Pánovu přímluvu není možné oddělit od Jeho oběti, od Jeho poslední večeře, od Jeho vítězného podmaňování národů, od Beránkovy svatební hostiny, od centra nebeského uctívání – a všechny tyto reality se setkávají u Pánova stolu, v Eucharistii.
Jak spolu souvisí Duha, oběť Pesachu a oběť díků, kterou Písma předpovídají jako ústřední oběť novozákonní doby? Všechny se jedinečným způsobem naplňují a rozkvétají v Eucharistii. Pán Ježíš Kristus pro nás ustanovil večeři Páně, abychom Bohu připomínali Jeho oběť Nové smlouvy – ne proto, že by byl Bohem, který zapomíná, ale proto, že je Bohem, který chce být upomínán.
Církev už od dob Otců chápala jako samotné srdce své bohoslužby oběť díků či oběť díkuvzdání. Jaký je vlastně biblický obsah oběti díků? A bylo od církve náležité, že si tento jazyk přivlastnila?
Dnes žijeme ve zvláštní době, kdy mnozí křesťané považují vysluhování večeře Páně dětem za něco naprosto nemyslitelného. Faktem však je, že z hlediska církevní a biblické historie jsou výjimkou ti, kdo by chtěli dětem Eucharistii upírat. Smluvním dětem vždycky patřila smluvní jídla smlouvy. Proto si pojďme předložit stručnou obhajobu smluvního stání dětí a jejich práva na večeři Páně, a zároveň i zodpovědět hlavní námitky proti jejich přijímání těla a krve Páně.