„Neuděláme si večeři Páně?“ je otázkou, která s upřímností zazněla na celé řadě mládežnických akcí, rodinných setkání a setkání věřících přátel. Bude zároveň i řada křesťanům, kterým by něco takového nepřišlo na mysl. Ale i mnohým z těch, které by nenapadlo „udělat si večeři Páně“ s rodinou, se nezdá nic zvláštního na tom, když ve sboru slouží večeři Páně bratr, „který se připravuje na staršovství“. Z hlediska Písma i církevní historie je však i něco takového naprosto nemyslitelné a nepřijatelné. Jaký je tedy biblický základ pro to, že svátostmi (a Slovem) mohou sloužit jen muži, kteří k tomu byli ordinováni?

Dnes žijeme ve zvláštní době, kdy mnozí křesťané považují vysluhování večeře Páně dětem za něco naprosto nemyslitelného. Faktem však je, že z hlediska církevní a biblické historie jsou výjimkou ti, kdo by chtěli dětem Eucharistii upírat. Smluvním dětem vždycky patřila smluvní jídla smlouvy. Proto si pojďme předložit stručnou obhajobu smluvního stání dětí a jejich práva na večeři Páně, a zároveň i zodpovědět hlavní námitky proti jejich přijímání těla a krve Páně.