Reformovaná kongregace Nejsvětější Trojice
Proměnění Pána Ježíše Krista na hoře bylo něčím, co si apoštolové nikdy nepřestali připomínat, něčím, v čem spatřovali jedinečné zjevení Boží slávy. My tuto událost dnes však můžeme mít tendenci přehlížet, mimo jiné proto, že často ani nevíme, co si s ní vlastně počít. Co se tedy děje na Hoře proměnění? A na jaké pravdy se máme podle biblický autorů soustředit především?
Jednou ze základních biblických pravd je Boží svrchovanost. Neexistuje jediný atom, jediný anděl, jediný démon nebo jediný člověk, nad kterým by Bůh dokonale nevládl a neměl ho dokonale pod kontrolou. Bůh mnohých dnešních křesťanů však vypadá dost jinak. Proto se pojďme podívat do Písma a o to pevněji se ukotvit v pravdě, že vše, co se děje, je dokonale v ruce našeho milujícího Otce.
Písmo nám říká, že Bohu můžeme – a máme – přinášet za oběť svou zlomenost, svou rozbitost, svůj zármutek nad svým hříchem. To je jedna z důležitých pravd ohledně toho, jak se máme stavět ke svému hříchu. Zároveň nám Písmo však o hříchu a o tom, jak se k němu – či proti němu – postavit, říká mnoho dalšího...
Není pochyb o tom, že Bůh napříč Starým zákonem požadoval od svého lidu, ať dodržuje sabat, den odpočinku. A i Pán Ježíš Kristus učí své učedníky, že ho mají zachovávat. Nyní, po Kristově příchodu, má Boží lid slavit nedělní naplnění starozákonního sabatu, které je ještě mnohem slavnější než starý sabat. Neděle je svátkem Pánova obhájení a vyvýšení; svátkem Pánova příchodu a prohlášení za Krále; svátkem nového stvoření a nového Exodu; svátkem naplnění Božích zaslíbení; svátkem zasvěcení Církve a vylévání Ducha; svátkem uschopnění k velkému poslání... a svátkem mnoha dalších slavných realit. Stručně řečeno: Neděle je mnohem víc než sabat.
Je zásadně důležité uvědomit si, že žijeme v prokletém světě. A když si tento fakt přiznáme, může - a mělo by - nám to být jedinečným povzbuzením. Nejen, že nám to pomůže postavit se tváří v tvář našim obtížím a strachům, ale především nám to ukáže ke slávě, která nás čeká, a k Boží milosti, která je mnohem mocnější než kletba, hřích a smrt.
Vzorem víry napříč Písmem je Abraham; apoštol Pavel nás znovu a znovu vyzývá napodobovat Abrahamovu víru. Otázkou tedy je: Čemu vlastně Abraham věřil? Co jsou klíčové prvky abrahámovské víry a apoštolského evangelia, které se na ni odkazuje? A jak celá tato otázka souvisí s chápáním historie a jejího konce?
Bůh bezpodmínečně miluje všechny lidi. Bůh miluje každého člověka bez rozdílu. Bůh je bezpodmínečná láska. V tom mají jasno mnozí. A pak je tu hrstka kalvinistů, kteří mají, tak jako apoštol Pavel, jasno v tom, že Bůh Jákoba miloval a Ezua nenáviděl. A pak je tu Pán Ježíš Kristus, který nám přikazuje být jako Otec a miloval ty, kdo nás nenávidí. A pak je tu žalmista, který před Boží tváří velmi suverénně říká „Což nemám, Hospodine, nenávidět ty, kdo Tě nenávidí? A pociťovat odpor proti těm, kdo proti Tobě povstávají? Mám je v dokonalé nenávisti; jsou mi za nepřátele“ (Ž 139:21-22). Jak tyto reality usmířit? Co tedy Písmo skutečně učí o Boží lásce?
Pán Ježíš Kristus zemřel za svou církev. A církev je z biblického hlediska lidem, který se shromažďuje; řecké slovo „ekklesia“, které se překládá jako „církev“, znamená prostě „shromáždění“. Proto mohou být zachráněni jedině ti, kdo se často, s láskou a se zápalem shromažďují k uctívání Boha a k vzájemné službě ve společenství věrné církve. To je něco, co nás učí Písmo, církevní otcové i reformovaná vyznání. Shromáždění církve však zdaleka není jen v kategorii povinnosti, ale pro Boží lid by mělo být především něčím, co ho sytí, posiluje, občerstvuje a co je mu tím nejhlubším uspokojením.
„Neuděláme si večeři Páně?“ je otázkou, která s upřímností zazněla na celé řadě mládežnických akcí, rodinných setkání a setkání věřících přátel. Bude zároveň i řada křesťanům, kterým by něco takového nepřišlo na mysl. Ale i mnohým z těch, které by nenapadlo „udělat si večeři Páně“ s rodinou, se nezdá nic zvláštního na tom, když ve sboru slouží večeři Páně bratr, „který se připravuje na staršovství“. Z hlediska Písma i církevní historie je však i něco takového naprosto nemyslitelné a nepřijatelné. Jaký je tedy biblický základ pro to, že svátostmi (a Slovem) mohou sloužit jen muži, kteří k tomu byli ordinováni?
Boží trojjedinost je ústřední doktrínou Písma. Proto jsme si připomínali tři ústřední pilíře trojiční teologie: 1) Existuje jen jediný Bůh; 2) V tomto Bohu jsou tři rozlišené Osoby; 3) Tyto osoby jsou si rovné svým božstvím a všechny jsou nazývané Hospodinem. Zároveň jsme se zaměřili na pasáže dokazující (některými popírané!) božství Otce a fakt, že Duch Svatý, na rozdíl od tvrzení našich východních bratří, vychází od Otce i Syna.