„Jak mám získat věčný život?“ Pán Ježíš na tuto otázku odpověděl: „Zachovávej přikázání.“ To je realita, se kterou se každý křesťan musí poprat – a musí si položit otázku, jestli by odpověděl stejně jako Ten, kterého říká, že následuje. Písmo na mnoha místech hovoří o spáse jako o odplatě, odměně, mzdě. A jestli chceme být věrnými křesťany, musíme to dělat i my…

Heidelberský katechismus, jeden z ústředních reformačních věroučných dokumentů, říká, že abychom mohli požehnaně a blaženě žít i zemřít, potřebujeme si být vědomi tří věcí: 1) Toho, jak velký je náš hřích; 2) Jak jsme ze svého hříchu vykoupeni; 3) Jak máme Bohu být za své vykoupení vděční. Proto si pojďme promluvit o tom, jak hluboká je podle Písma hříšnost člověka, a jak je díky tomu Boží milost o to velkolepější a sladší…

Pokání. Slovo, které je součástí křesťanského „hantecu“, ale kterému mnozí z nás vlastně ani moc nerozumějí. A přece, pokání je podle Písma neoddělitelnou součástí křesťanského života, někdy je dokonce používáno jako shrnující označení pro celé křesťanství či jako definice apoštolské zvěsti. Proto potřebujeme pochopit, co podle Písma pokáním je – a co jím naopak není…

Den odpočinku. Část Desatera, se kterou si mnozí neví úplně rady. Písmo nám však jasně předkládá, že den odpočinku je pevně ustanoveným, dobrým darem; je dnem, kdy máme uctívat Bohu, spočinout, pomáhat potřebným a oslavovat vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. …což, samozřejmě, znamená, že dnem odpočinku není sobota, ale neděle. A v důležitém smyslu jím naše kalendářní sobota ani nikdy nebyla…

Jedna věc je věřit, že existuje pouze jeden Bůh, druhá věc je něco takového biblicky obhájit. A je ještě třetí věc něco takového obhájit tváří v tvář argumentům polyteistů a henoteistů a liberálů, kteří zas a znovu poukazují na pasáže, které jasně říkají, že „Bůh povstane ve shromáždění bohů, mezi bohy vynese soud…“ (Ž 82). Nuže, kolik je tedy Bohů v Písmu? A je možné biblicky obhájit, že Bůh je jen jeden?

Písmo hovoří o církvi jako o domácnosti a o jejích vedoucích jako o otcích, a proto jim svěřuje autoritu jako otcům. Nebo, mohli bychom jí o krok dále, svěřuje jim autoritu jako dohlížitelům a dozíratelům, vůči nimž mají být členové „poddajní a poslušní“. Mnohým ale taková slova dnes zní jako něco naprosto děsivého, nepřijatelného a tyranského. I proto bude nápomocné podívat se, co Písmo učí o autoritě vedoucích v různých sférách našich životů – a na to, co v praxi znamená ve společenství nového lidstva, církve.

Řekněme si to otevřeně na úvod: „Konec světa“ a „poslední dny“ jsou realitou hluboké, dávné minulosti. Když Písmům dovolíme, aby nám vymezila, co přesně myslí „posledními dny“, zjistíme, že se jedná o závěrečné období Staré smlouvy a světa, který je s touto smlouvou spojen. I proto apoštolové nepřestávají varovat o dokonání věků, posledních dnech, poslední hodině a podobně. V Kristu přišel však přišel nový věk a nový svět – a na jeho naplnění samozřejmě stále čekáme.

„Křest vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21). „Vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli“ (Ga 3:27). „Každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého, neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem“ (Sk 2:38-29). …a to jsou jen některé pravdy, které nám Písmo o křtu říká. Zastavme se, vypněme si svého vnitřního apologetu, co všechno „křest přece rozhodně nedělá,“ a poslechněme si, co podle Písma křest dělá a komu a na jakém základě má být vysluhován.

Jednou za základních pravd Písma je, že Bůh žehná poslušnosti a odměňuje poslušnost, ale trestá a proklíná neposlušnost. Druhou ze základních pravd Písma je, že děti jsou Božím požehnáním a že Boží smluvní milosrdenství překlenuje generace. Jako Boží lid máme být lidem, který všude a ve všem usiluje být plodný – a proto je vymírání církve, které už pokračuje po generace, svědectvím naší obrovské nevěrnosti. Náš Bůh je ale větší než naše hříchy a je ochoten žehnat těm, kdo se od svých hříchů odvrací…

Desátky. A možná finance obecně. Téma, kterým se mnozí vlci snaží zmanipulovat důvěřivé, a tak na něj celá řada jiných učitelů pro jistotu nesáhne ani třímetrovou tyčí. To jsou ale dvě strany té samé mince – mince odvracení od Božího objektivně daného zjevení. Písmo nám jasně předkládá Boží standardy, požadavky a kategorie dávání – desátek na službu, radovací desátek, desátek na potřebné, milosrdenství – které, tak jako zbytek Božího zákona, osvobozují křesťany, aby mohli žít s čistým svědomím před Bohem i bližním a o to radostněji se pak případně oddávat milosrdenství a sebeobětujícímu dávání.