Nejdůležitějším a nejvzácnějším zdrojem, který jako křesťané máme, je čas. Čas je zdrojem, který, jakmile ho jednou utratíme, už nikdy nedostaneme zpět. A i právě proto nás Písmo nás opakovaně vyzývá, ať jsme moudrými správci času, ať celému světu jdeme příkladem v tím, jak s ním hospodaříme, a ať žijeme ve světle toho, že ze svého správcovství budeme skládat účty: „S čím se mi snáz bude umírat? Z čeho budu raději skládat účet? Obhájil bych si tohle před pastorem a dětmi jako pozitivní dobro? ...a co pak před Bohem?“

Každý jeden z nás čelí hříchu, který v nás přebývá, a zároveň máme nepřítele, ďábla, který studuje člověka a jeho hříšnost už po tisíce let, a tak se všichni setkáváme s pokušeními, která jsou nám jakoby šita na míru. Proto se zaměříme na některá z těchto pokušení, která s sebou nesou naše důrazy na mezigenerační věrnost a doktrinální správnost: Jmenovitě se zaměříme na pokušení majetku, pokušení znalostí a pokušení reputace.

Tváří v armádním mašineriím ostřelujícím civilisty si můžeme – právem – připadat velmi zranitelní, pomíjiví a maličcí. A to je rozhodně něco, co je náležité a prospěšné. Bůh nám v Písmu totiž říká, že uvědomovat si svou malost je to, co nám pomáhá k moudrosti, k tomu, abychom žili vírou a abychom se upínali k Božím věcem tak, jak bychom měli.

Když se rozhlédneme po světě okolo sebe, když se podíváme na situaci v naší zemi, na totalitářské a diktátorské praktiky mnohých vládců, je snadné se znepokojovat, je snadné se bát. Svět tak, jak jsme ho znali, se v mnohém rozpadá a boří, ale náš Bůh je tak dobrý, že i to by nám mělo být povzbuzením, protože Bůh nám ve svém Slově dává nahlédnout do svého plánu, kterým je složit Kristu pod nohy všechny Jeho nepřátele.

V tomto vyučování se zaměřujeme na otázku, jak bychom se měli stavět k ostatním křesťanům, zvláště pak ve chvílích, kdy máme neshody, protože „oni to samozřejmě mají špatně“. Písmo nám předkládá řadu principů a povinností: Máme povinnost vyhnout se náboženské pýše, komunikovat biblicky, uvažovat v kontextu biblické antiteze a předpokládat v případě našich bratrů to nejlepší, dokud nás nepřesvědčí o opaku.

Bůh nám ve svém slově dává právo bránit sami sebe – a dává nám povinnost bránit našeho bližního. Historickým křesťanským přesvědčením napříč tradicemi bylo, že existuje něco jako spravedlivá válka a že jsou situace, kdy je náležité prolít krev, abychom zabránili zlu. Protože na tohle učení ale mnozí zapomínají, pojďme si projít běžné námitky proti držení (a použití) zbraní křesťany a předložit si pozitivní obhajobu toho, že především muži jsou voláni k tomu chránit a bránit své bližní i za použití (Bohem vymezeného) násilí.

Vždy, když se blíží volby, je náležité připomenout si, proč nám Písmo přikazuje – ne radí, ne doporučuje, ale přikazuje – ať se nespoléháme na přední muže, neboli (i) na politiky. Ať už se kolem nás v kultuře děje cokoliv, řešením je nespoléhat na člověka (a na lidská řešení), ale na Boha (a Jeho příkazy a zaslíbení), a proto se povzbuzovat ve věrnost v uctívání a v poslušnosti vůči Božím přikázáním. Právě to je totiž způsob, který si Bůh svrchovaně zvolil k proměně společností.

Písmo od nás požaduje odhlédnout od našich okolností a žít vírou – a především, žít vírou tváří v tvář pronásledováním, zradám a nespravedlnostem, se kterými se nevyhnutelně bude zas a znovu setkávat. Žít vírou znamená upínat se k Božím zaslíbením, opírat se o jistotu Boží milující svrchovanosti a konat našim pronásledovatelům dobro (mimo jiné i proto, aby na ně přišel o to horší Boží soud).

Pán Ježíš Kristus vyzdvihuje tichost a volá své následovníky k tichosti. Co to ale znamená? Tichost je darem, který věřícím dává ovládat své vášně, emoce, pocity, myšlenky, slova a skutky ve skutečné svatosti – umožňuje jim nenávidět zlo a bezpráví; milovat Boží zákon a skrze jeho plnění milovat i Boha a bližního. Je darem nadpřirozeného pokoje navzdory prosperitě ničemů, jehož součástí je spolehnutí se na Boží zaslíbení, že „zlovolníci budou vyhlazeni, ale ti, kdo očekávají na Hospodina, obdrží zemi.“ Je pevností vystavěnou na pevné skále Boží smluvní věrnosti, jejíž hradby tvoří Boží láska, věrnost a svrchovaná dobrota.

Bůh nám přikazuje neustála se modlit. Církev napříč historií měla celou řadu odpovědí na to, co tento požadavek vlastně znamená, některé lepší než jiné. Ústřední otázkou však je: Co Pavel mínil ve své kontextu Žida tvarovaného starozákonním systémem bohoslužby? A proč nám Duch Svatý napříč knihou skutků zdůrazňuje konkrétní pravidelné časy, a to jmenovitě tradiční časy společné, liturgické modlitby?