Úvod
– „Kdo nemá Církev za matku, nemůže být Boha za otce“ (Kalvín, Belgická konfese, Westminster); neexistuje „věřící mimo církev“, jelikož Církev je tělo Kristovo; nelze být v Kristu, pokud nejsme… v Kristu, nelze být údem Kristovým, pokud nejsme v Jeho těle

– v rámci toho Ž 133, věčný život ve společenství lidu; jak vypadá lid, kde je k nalezení věčný život? A proč?

Ž 133
– v. 1 – píseň stupňů; „píseň stupňů“ – buď vystupování věřících do Jeruzaléma nebo levitů do Chrámu; zdůrazněný a definující pro biblickou zbožnost;

– v. 1 – „bratři“ – běžné označení pro Boží lid; ne ledajací lidé, ale lidé spojení svazkem; „Davidova“ – David odmítaný a přehlížený svou rodinou, ale jedinečně milovaný Jónatanem (2. S 1:26); ústřední pokrevní pouto je pouto smlouvy

– v. 1 – „pospolu“ = „spolu v jednotě“; nestačí fyzická blízkost, ale především duchovní jednota, o níž je třeba usilovat; srov. Ef 4:1-6; Bůh sám je ten, kdo spojuje lid do jednoty, a proto máme usilovat; naše rozštěpenost je soud a řešením je pokání

– v. 2 – pomazání velekněze, věčný život je tam, kde je velekněz (který je mezi Božím lidem v jednotě)

– v. 2 – „vous Áronův“ – byl snad věčný život skrze Árona?; rozhodně ne: David řádově 400 let po Áronovi (a pro další generace)

– Lev 5:1, 12-18 – znovu a znovu „bude mu odpuštěno“; bylo? Určitě ano, Bůh by nelhal; Num 17:7-13 – skrze Áronův velekněžský zásah odvrácen soud; odpouštělo obětování zvířat či pálení kadidla hřích? ne.

– Žd 10:1-10 – krev zvířat neodpouštěla, odpustit může jedině Kristova oběť

– Ž 133:2 – věčný život skrze Árona?; ne, David nám ukazuje na velekněžskou realitu mimo čas, která se projevila i v Áronovi; oběti zákona a Áronovo velekněžství působily a odpouštěly ne proto, že by krev dokázala odpustit nebo kadidlo usmířit hněv, protože zprostředkovávaly Krista; srov. 1. Pt 3:21 – křest nás zachraňuje, a to ne voda, která smývá špínu, ale skrze to, že nám dává Krista

– WVV 27:5, „Svátosti Staré smlouvy byly, co se týče duchovních věcí jimi znamenaných a představovaných, svou podstatou totožné se svátostmi Nové smlouvy.“

– v. 2-3 – důraz na „stékání“ pomazání; řada obrazů a konotací: Boží „sestoupení“ v Gen 11:5-7; řeky vytékající z Edenu a přinášející požehnání do světa; voda shůry při pomazání kněží; Mesiášovo pomazání Duchem a mocí, a proto: Bůh přichází k lidu, edenská požehnání společenství s Bohem vylévaná na lid, lid se stává kněžským lidem, Boží Duch uschopňuje lid ke službě; dobrodiní nezůstávají Kristu jako Hlavě, ale přichází na Tělo

– potvrzeno: chermónská rosa – tak jako olej, obraz osvěžení, ale především Chermón jakožto sever je v biblické symbolice místo Božího přebývání (Eden byl na sever od izraelské země) – Chermón přicházející na Sion je Bůh přicházející ke svému lidu

– „sijónské hory“ – hora paláce (Kristovo kralování) a chrámová hora (Kristovo kněžství); zároveň nebeský Sion, kam vystupujeme v uctívání, a jeho pozemská forma církve; tam přichází Boží edenská, Duchovní požehnání; jak?

– „stékají na vous … na vous“ – vousy v Písmu výrazem mužovy slávy: nemá si je „zohavovat“ (Lev), oholení je zostuzení (Davidovi poslové), skrze slávu přichází od hlavy; „na otvor roucha“ a poté na tělo (požehnání skrze to, že patříme k Tělu), či „na ústa postavy“ (požehnání skrze pomazané, vyučující rty)

– v. 3 – „přikázal své požehnání“ – „pověřil, svěřil, přikázal“ – Bůh přikázal hledat Jeho požehnání a Jeho samotného tam, kde je: 1) jednota společenství; 2) veleknězovo dílo, které se děje skrze 3) svátosti a Slovo, a:

– tam zaslíbil, že bude k nalezení: v požehnání, občerstvení, odpuštění, milosti a udílení života