Apoštol Pavel říká, že ve křtu a skrze křest jsme zachráněni z otroctví z hříchu, abychom sloužili Bohu; abychom žili v dospělé poslušnosti vůči Božím přikázáním; abychom byli mírotvůrci, kteří následují příklad nejvyššího Mírotvůrce.

Kázáno v Karlových Varech 7. 7. 2024.

1. svědek: Epištola: Římanům 6:3-11

– v. 3 – „což nevíte“ – odpověď na předchozí; srov. Ř 5:12-6:2; ač Bůh na nás oslavuje svou milost tím, že nám odpouští, náležitá oslava je odvrátit se od hříchu, srov. Ř 6:12-22

– v. 3-4 – „což nevíte“ – ač Pavel Řím ještě nenavštívil (Ř 1:10), předpokládá jako samozřejmost a jako základ svého argumentu; srov. „víme“ v Ř 6:6, 9

– v. 3 – „my všichni, kteří jsme byli pokřtěni“ – společná zkušenost všech pokřtěných křesťanů; „v Krista Ježíše“ – „do Krista“; srov. Ga 3:27; 1. Kor 12:12-13; ve křtu začleněni do Krista, do Těla Kristova, se vším, co k tomu patří, včetně smrti a vzkříšení a utrpení a oslavení

– v. 4 – „skrze křest“ – srov. „skrze slávu Otce“; naše pasivita: „byli pokřtěni, byli pokřtěni, byli pohřbeni“ – spojení s Kristem ve křtu jako Boží dílo, místo, kde Bůh zaslíbil konat

– voda jako smrt i život: prvotní „vody chaosu“ v Genesis; poté z vody povstává život; poté přichází skrze potopu smrt a vzkříšení/nové stvoření světa; i my procházíme smrtí a vzkříšením, stáváme se novým stvořením:

– „vstoupili na cestu nového života“ = „chodíme v novotě života“: Ř 6:4; 7:6, kde sloužíme v novotě Ducha

– v. 5 – „srostlými“ – Pán Ježíš je Strom života (je Život) a my jsme s Ním srostlí; ne smluvní/právní vazba, ale organický, fyzický obraz, srov. 1. Kor 6:13b-15

– „podobni ve zmrtvýchvstání“ – křestní vzkříšení (Ř 6:4), nebo tělesné (Ř 8:11)?; oboje, jelikož oboje podíl na Kristově vzkříšeném životě; počátek a dovršení procesu naší proměny ke Kristovu obrazu; uprostřed pobídek ke svatosti upnutí se ke dni vzkříšení; srov. Ř 8:10-13

– v. 6 – „neotročili“ – otroctví = Egypt?; Ř 8 předkládá Exodus do života; Exodus i v Ř 6?

– 1) věřící procházejí z otroctví vodou, aby sloužili Bohu;
2) Izraelci pokřtěni do Mojžíše (1. Kor 2), my do Krista (Ř 6:3);
3) vzkříšení skrze „slávu“ Otce; míněna moc (1. Kor 6:14; 2. Kor 13:4), proč „sláva“?; srov. Ex 15:1-2, 7, 11; 16:6-7; a tak křest jako větší Exodus

– „starý člověk ukřižován“ – naše staré osobní hříšné lidství zemřelo, jsme novým člověkem, který je vysvobozen z hříchu (na osobní úrovni); srov. Ga 2:19-20; srov. 1. Kor 15:45-49; společně jsme novým lidstvem

– v. 6b-7 – v obrazu Exodu už neotročíme faraonovi; hřích jako (tyranský) monarcha (Ř 5:21), generál (Ř 6:13, označení pro zbraně), otrokář (Ř 6:16) a zaměstnavatel (Ř 6:23) – a nikdo z nich na nás po (křestní) smrti „nemůže“

– „zproštěn“ – „ospravedlněn“, obhájen, Bůh se k němu přiznává jako k vlastnímu, a proto ho exodově zachraňuje

– v. 8 – zopakování v. 5, zároveň tato křestní záchrana jako článek víry („věříme, že s Ním budeme žít“)

– v. 9-10 – „víme, že“ – víra ví, že „Pán tím, že zemřel, přemohl moc hříchu; a tím, že vstal, přemohl moc smrti.“; srov. Ř 4:25

– v. 11 – „považujte“ – máme žít ve světle křestní reality; Pán skutečně zemřel a vstal, a tak skrze křest jsme skutečně mrtví hříchu a žijeme Bohu; ne pouhá fikce, ale skutečná proměna

– smrt hříchu a mystický „život Bohu V KRISTU“

2. svědek: Evangelium: Mt 5:20-26

– v. 20 – „neboť“ – navazujeme; srov. 5:1-20 po paradoxech blahoslavenství, po povolání k tomu být mírotvůrci a dodržovat veškerá Boží přikázání (proměněná Kristovým příchodem); povolání ke spravedlnosti

– „o mnoho převyšovat“ – srov. Mt 15:1-9; zákoníci a farizeové nedodržují striktně, ale nahrazují Slov svou tradicí; my se máme držet toho, co je psáno (srov. 5:16-19)

– v tomto světle následující verše:
1) neubírání ze zákona (Mt 5:17-20);
2) Pán ani nemůže měnit Zákon, jinak je falešný prorok (Dt 13; 17)
3) konfrontace špatných tradičních výkladů (Mt 5:43);
4) předkládání dospělé (často paradoxní) poslušnosti vůči (neměnnému) Zákon; Pán z pozice autority (nový Mojžíš na hoře, „já vám říkám“) vyučuje Boží lid, jak být dospělí, srov. Ga 4:1-6

– obecně struktura: „slyšeli jste – já vám říkám – a proto dělej“, srov. Mt 5:27+28+29; 38+39a+39b40

– v. 21-26; – v. 21-22 – „bez příčiny hněvá“ – řada textů nemá „bez příčiny“; existuje spravedlivý, náležitý hněv, srov. Mk 3:5; Ef 4:26-27; máme se hněvat, ale nehříšně; hříšný hněv je satanský, dává místo ďáblu (který byl vrah od počátku, J 8:44) a ničí životy a Církev

– v. 21-22 – hněv se v NZ nestává soudně trestným, Ježíš sám nazývá lidi blázny (Mt 23:17-19); navazuje na SZ učení, že hněv má blízko k horším věcem: Př 15:18; Př 30:33 a především Gen 4:4-8 (v textu znovu a znovu bratr: v. 22-24);

– „gehenna“ – „Hinomovo údolí“; v Pánově době hořící skládka v údolí na jih od Jeruzaléma; srov. 2. Le 28:1-3; Jer 7:30-34 – místo spojené s modlářstvím a pádem Jeruzaléma; buď lidé poslechnou Pána, nebo skončí na skládce s mrtvými modláři v Jeruzalémě

– v. 23-26 – „má něco proti tobě“ – má objektivní nárok, skutečně jsem spáchal něco zlého (ne „něco se mu nezdá“); srov. Mk 11:25-26 – základem přijatelnosti uctívání je odpuštění a smíření a jednota církve (srov. 1. Kor 11)

– u pasáže směřované věřícím v Pána zmíněn oltář – něco o NZ uctíváním, ale hlavně preteristický význam:

– v. 25-26 – „poslední haléř“: srov. Mk 12:38-13:2; L 12:54-13:5; 20:46-21:6; zákoníci a farizeové jsou tu Kainovci, kteří urážejí a vraždí a okrádají o haléře, ale přichází Odpůrce, Pán, aby se soudil, a vyzývá k pokání a smíření

– buď bude Pán poslechnut ohledně víry, smířlivosti, nenásilí (a odchodu z Jeruzaléma), nebo Mt 7:26-27