Jedna věc je věřit, že existuje pouze jeden Bůh, druhá věc je něco takového biblicky obhájit. A je ještě třetí věc něco takového obhájit tváří v tvář argumentům polyteistů a henoteistů a liberálů, kteří zas a znovu poukazují na pasáže, které jasně říkají, že „Bůh povstane ve shromáždění bohů, mezi bohy vynese soud“ (Ž 82). Nuže, kolik je tedy Bohů v Písmu? A je možné biblicky obhájit, že Bůh je jen jeden?…

Písmo hovoří o církvi jako o domácnosti a o jejích vedoucích jako o otcích, a proto jim svěřuje autoritu jako otcům. Nebo, mohli bychom jí o krok dále, svěřuje jim autoritu jako dohlížitelům a dozíratelům, vůči nimž mají být členové „poddajní a poslušní“. Mnohým ale taková slova dnes zní jako něco naprosto děsivého, nepřijatelného a tyranského. I proto bude nápomocné podívat se, co Písmo učí o autoritě vedoucích v různých sférách našich životů – a na to, co v praxi znamená ve společenství nového lidstva, církve…

Boží trojjedinost je doktrínou, kterou bychom si měli denně připomínat, denně nad ní žasnout a denně se z ní radovat. Pilíři této doktríny je to, že 1) Existuje jediný pravý Bůh; 2) Že v tomto Bohu jsou tři rozlišené osoby; a 3) Že tyto tři osoby jsou si rovny. Právě to je něco, co nás učí Písmo a co nás na základě Písma učili církevní otcové celé dekády a celá staletí předtím, než někdo slyšel o (mnohými neprávem pomlouvaném) Nikajském koncilu…

Ať už se v Písmu nebo v dějinách setkáme s jakoukoliv událostí, jednou z ústředních otázek, kterou se musíme ptát, je: „Kde už jsme tohle viděli a slyšeli?“ Bůh píše historii jako symfonii a znovu a znovu v ní nechává prolínat ty samé události, obrazy a motivy – a Letnice jsou toho hmatatelným důkazem. Nuže, když čteme biblický záznam o Letnicích, kde už jsme tohle viděli a slyšeli?…

Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista je pro mnoho křesťanů jakýmsi Pánovým „uklizením ze scény“, jakýmsi opuštěním Jeho církve. Písmo nám však předkládá dost jiný obrázek: Pán Ježíš Kristus vystupuje na nebesa, aby mohl být se svou církví přítomen o to více a o to mocněji, aby vedl svůj lid a panoval všem a všemu tak, aby se dokonale naplnil Boží plán vykoupení a uzdravení veškerého stvoření…

Opravdu je možné se napravit. Opravdu je možné se změnit a začít žít lepší život. Písmo toho říká mnoho o hříchu – ale říká toho ještě více o Boží vykupující milosti a o Božích jedinečných zaslíbeních. Bůh nás nezachraňuje jen z věčného trestu za náš hřích – ve své milosti nás zachraňuje i z moci hříchu. Každý den je novým dnem, kdy začít můžeme (a máme) začít žít lépe…

Řekněme si to otevřeně na úvod: „Konec světa“ a „poslední dny“ jsou realitou hluboké, dávné minulosti. Když Písmům dovolíme, aby nám vymezila, co přesně myslí „posledními dny“, zjistíme, že se jedná o závěrečné období Staré smlouvy a světa, který je s touto smlouvou spojen. I proto apoštolové nepřestávají varovat o dokonání věků, posledních dnech, poslední hodině a podobně. V Kristu přišel však přišel nový věk a nový svět – a na jeho naplnění samozřejmě stále čekáme…

„Křest vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21). „Vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli“ (Ga 3:27). „Každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého, neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem“ (Sk 2:38-29). a to jsou jen některé pravdy, které nám Písmo o křtu říká. Zastavme se, vypněme si svého vnitřního apologetu, co všechno „křest přece rozhodně nedělá,“ a poslechněme si, co podle Písma křest dělá a komu a na jakém základě má být vysluhován…

Jednou za základních pravd Písma je, že Bůh žehná poslušnosti a odměňuje poslušnost, ale trestá a proklíná neposlušnost. Druhou ze základních pravd Písma je, že děti jsou Božím požehnáním a že Boží smluvní milosrdenství překlenuje generace. Jako Boží lid máme být lidem, který všude a ve všem usiluje být plodný – a proto je vymírání církve, které už pokračuje po generace, svědectvím naší obrovské nevěrnosti. Náš Bůh je ale větší než naše hříchy a je ochoten žehnat těm, kdo se od svých hříchů odvrací…

Pohostinnost je něčím, co snad všichni na jakési obecné úrovni odsouhlasí jako dobré. Jak ale vypadá naše praxe? Písmo nám pohostinnost a přátelskost předkládá jako naší výsadu a jako naši povinnost. Jak ale plnění této povinnosti a život ve světle této výsady vypadá? Nestačí být obecně „dobrými lidmi“ a „příjemnými společníky“; pohostinnost je spíše životním stylem a uvědomělou, radostnou službou druhým…