Apoštol Pavel nám v listu Římanům říká, že skrze Pána Ježíše Krista je nám nejen odpuštěno, ale že jsme (spolu s celým stvořením) vedeni v Exodu do slávy – že uzdravení v Pánu Ježíši Kristu je mnohem velkolepější a mocnější, než byl Pád v Adamovi. A proto veškeré utrpení, každá slza, každá bolest, každá nemoc, je kontrakcí, je porodní bolestí, kdy Církev jakožto lid Milosrdného Boha rodí nový, uzdravený, nesmrtelný, oslavený svět. Svět, v němž budeme konečně ve svobodě sloužit Bohu…

Podobenství o ztracené ovci, o ztracené minci a o marnotratném synu jsou ve skutečnosti – podle slov Písma – jediným podobenstvím. Podobenstvím, které pro nás vykresluje, že Bůh je Bohem veškeré milosti a posílá svého Syna a svou církev, aby skrze lásku a utrpení shromáždili ze světa hříšníky, které On sám vítá s otevřenou náručí, odpouští jim a vede je do slávy…

Bůh je dobrý a štědrý hostitel, který zve ke svému stolu podřadné a odmítané, ty, kdo toho vůbec nejsou hodni. Proto jsme i my zváni – a je nám přikázáno – milovat ostatní mrzáky, kteří jsou pozváni k tomu samému stolu jako my. Věřit v Pána Ježíše Krista a milovat Církev, která je Jeho tělem, podle apoštola Jana totiž nejsou dvě různá, oddělená přikázání, ale přikázání jediné…

Podle slov Abrahama, praotce věřících, nás starozákonní Písma mají naučit v lásce sloužit našim bližním, žít v sebezapření a upínat se k věčnému dobru, jímž je Bůh sám. Právě tak vypadá láska, kterou nám Písmo přikazuje – a my jsme schopni touto láskou milovat pouze a jedině tehdy, když do nás Bůh skrze svého Ducha vlévá svou lásku, odvěkou lásku, která vyvěrá z Boha, který je Láska…

Písma jasně vyučují realitu Boží trojjedinosti. Nicméně, trojjedinost není jen doktrínou, které je třeba věřit, je i fascinujícím tajemstvím, z nějž se má církev radovat. Ostatně, každý z nás se musí narodit shůry, z nebes, z Ducha, který nám přináší Boží vlastní život…

Letnice jsou Božím oznámením, že církev je Jeho lidem, Jeho Chrámem, Jemu příjemnou obětí, Jeho věrným ostatkem Izraele. O Letnicích Pán Ježíš Kristus přichází ve svém Duchu ke svému lidu, dává mu svůj život – život trpícího Mesiáše, který přemohl ďábla – a vede ho do světa nést ovoce…

Životní krize jsou příležitostmi k tomu aby se na církvi dvojím způsobem jedinečně zjevoval Kristův život: v praktické lásce k druhým a v naději tváří v tvář utrpení. A tyto dvě reality setkávají u Pánova stolu: Eucharistie je pověřením jít do světa jako ti, kdo slouží, kdo jsou odmítáni, kdo trpí, a tak zjevují Kristovo vítězství. Eucharistie je povoláním k mučednictví…

Když Pán Ježíš Kristus před svým ukřižováním hovořil o svém nanebevstoupení, ujišťoval své učedníky nejen o tom, že k nim znovu přijde, že jim pošle svého Ducha a že bude jejich Přímluvcem, ale zároveň jim říkal o jejich další velkolepé výsadě: Otevře jim cestu do nebes, tam mohli vystupovat a aby nebesa sestupovala do nich, aby tak učedníci mohli ve světě žít nebeské životy: životy čistých slov, dobrých skutků a svatosti se smělou důvěrou, že Bůh je s nimi…

Pán Ježíš Kristus při své poslední večeři před ukřižováním řekl svým učedníkům, že od nich odejde, aby k nim přišel, a to mocněji než kdy dříve. To je něco, co se naplnilo při Jeho vzkříšení a o Letnicích; a něco, co se naplňuje i dnes. Všechny dobré dary sestupují od Otce světel – a tím nejlepším darem je Pán Ježíš Kristus, který k nám sestupuje ve svém Duchu, ve svém Slově a ve svých svátostech, abychom mohli být zachráněni…

Život křesťanů je v Písmech opakovaně vykreslován jako život utrpení, a to často velmi nespravedlivého. Právě v utrpení křesťané jedinečným způsobem zakoušejí a sdílejí život Pána Ježíše Krista. Pán sám o svém utrpení hovoří jako o porodu, a proto i životy křesťanů jsou porodem: Porodem církve dovedené k dokonalosti, porodem věčného života, porodem vykoupeného stvoření…