Pán Ježíš Kristus nepřišel naše hříchy pouze odpustit: přišel je i odstranit. A tak je naší křesťanskou povinností a výsadou v Něm zůstávat a očišťovat se, jelikož se upínáme k naději, že až se Pán zjeví ve slávě, budeme Mu podobni a poté už navěky budeme hledět na Jeho slávu nejen myslí a vírou, ale i očima.

Kázáno v Karlových Varech 17. 11. 2024.

1. svědek: Epištola: 1. Janova 3:1-8

– v. 1-2 – Boží láska a proměna do Kristovy podoby, rozlišení různých hledění na Boží Pravdu a jejich proměňující moci

– „pohleďte“ – hledění víry/mysli, a tak poznáváme:

– „lásku, kterou nám Otec dal“ – srov. 1. J 4:16; Bůh je Láska a miluje nás, a tak nám dává Lásku, sám sebe v Synu; „jakou“ = i „odkud, z jaké země“, a tak náznak lásky, která „je odjinud“ a přesahuje stvoření

– zároveň v 1. J nám dává „Lásku“, „Ducha“ a „poznání pravého Boha“ (3:1; 4:13; 5:20), a tak v Synu skrze Ducha dostáváme poznání Otce, jelikož jsme „děti“; srov. 3:9-12, dva lidy, dva otcové, nepřátelství z Gen 3:15

– „a také jimi jsme“ – nejsme jen nazýváni, ale JSME: srov. 2:29; 3:9; 4:7; 5:1, 4, 18 – „narození“, ne „adopce“; srov. J 1:12-13; 3:5 („narodil shůry“); Syn od přirozenosti, my milostí; znovu: „Tím, čím je Syn od přirozenosti, se my stáváme milostí“; srov. 2. Pt 1:4

– „proto nás svět nezná, neboť nepoznal Jeho“ – svět je v nepřátelství vůči Bohu (J 3:19-20), a tak nenávidí Jeho děti, jelikož jsou Mu podobné a jsou v Něm a On v nich

– „nezná“ – pohané by nás neměli „chápat“: Jk 4:4; je náležité, že jsme jiní, všechno ostatní by nás mělo děsit

– v. 2 – „Milovaní“ – Janovi milovaní, ale především Boží; první „milovaný“ o Synu ve křtu a na Hoře proměnění, „milovaní Boží“ jako oslovení v Ř 1:7

– „ještě se neukázalo co“ = „ještě se nezjevilo co“ = „ještě se viditelně neukázalo co“; „co“ – ne „jací“, jedinečná diskontinuita, jiná úroveň bytí

– „zjevilo“ – srov. 1. J 1:2 (inkarnace Božího života); 3:2 (my v budoucnu), 5 (inkarnace a Kristovo dílo), 8 (inkarnace a Kristovo dílo); 4:9 (inkarnace a Kristovo dílo); Bůh se christifikoval v Kristu, my christifikováni v Něm; mocná realita boholidského života, která i v nejmocnějších zjeveních a proměnách nyní zcela neznámá

– „až se zjeví“ – naše „zjevení“ spojeno s Kristovým „zjevením“ ve slávě; „budeme Mu podobni“ = „budeme jako On“; proměna skrze to, že:

– „protože Ho uvidíme takového jaký je“ – hledění na Krista ve slávě jako proměňující; vidění Krista v Písmu:

– Mt 17:1-3; Iz 6:1-8 (J 12:37-41, kde Izajáš vidí Krista); Zj 1:10-18 – Pán Ježíš v ohromující slávě, která sráží k zemi; ALE: nikdo není proměněn, takže Pána ještě nevidí takového, jaký je; Pánova sláva zde jen maličký střípek z Jeho skutečné slávy

– srov. Ex 33:18-23 – srov. Ex 34:28-30, kde Mojžíš s Bohem a živen Boží vlastní přítomností/životem, a tak maličko proměněn; srov. 32-35 – sláva, avšak pomíjí

– srov. 2. Kor 3:11-18 – připomínka 12. neděle po Nejsvětější Trojici; Nová smlouva je slavnějším zjevením Boha; v. 14-16 – když se obracíme k Pánu, je sňat závoj z našich srdcí, a tak (v. 18) spatřujeme Pánovu slávu jako v zrcadle a jsme proměňováni =>

– typologické, kontemplativní čtení Písma, které vidí Krista všude, nás proměňuje ke Kristovu obrazu, a tak už teď vidíme vírou; srov. 2. Kor 4:4-6, kde náležitou reakcí na evangelium je „spásné hledění na Kristovu slávu/nádheru“

– nyní hledíme vírou/myslí, ale stále v nás zůstává tupost (2. Kor 3:14), a tak, ač jsme proměňováni, hledíme jen nedokonale, jako v zrcadle (2. Kor 3:18; srov. 1. Kor 13:12);
– po smrti se náš duch setká s Kristem bezprostředně a pohledí na Něj nezastřenýma duchovníma očima, a tak bude proměněn k dokonalosti (Žd 12:23, kde „duchové spravedlivých, kteří učiněni dokonalými)

– po vzkříšení, při Pánově zjevení, pohledíme v těle, a tak budeme proměněni v celém svém bytí; ač přesto nekonečně proměňováni, jelikož náš cíl je nekonečný; srov. 1. Kor 13:12 (poznám, jak jsem poznán); Ef 3:19 (do vší plnosti Boží, která převyšuje veškerou plnost)

– …a tak „Víme, že až se zjeví, budeme Mu podobni, protože Ho uvidíme takového, jaký je.“

– v. 3-6 – tato naděje nevyhnutelně vede k usilování o svatost; „každý“ – ne volitelné, ale všeobjímající; „jdu za slávou, a tak se očišťuji“

– nedávno od Augustina: „Ty povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!“

– „To, k jaké naději náš Pán povolal, i to, co si s sebou nyní nosíme, co snášíme, co vyhlížíme, je dobře známé. …

Nosíme si s sebou smrtelnost, snášíme slabost, vyhlížíme božství. Neboť Bůh si přeje nás nejen obživit, ale i zbožštit.

Kdy a jak by se lidská slabost mohla odvážit doufat v něco takového, pokud by nám to nezaslibovala Boží pravda?

Bohu však nestačilo nám zaslíbit božství v Něm, pokud ba na sebe zároveň nevzal naši slabost, jako by chtěl říct: ‚Chceš vědět, jak moc tě miluji, jak jistý by sis měl být, že ti dám Mou realitu božství? Vzal jsem na sebe tvou realitu smrtelnosti.

Bratři a sestry, nesmíme považovat za neuvěřitelné, aby se lidé stali bohy, to znamená aby se ti, kdo byli lidmi, stali bohy.“

– vyjádření křesťanské nejdůležitějším západním teologem; znovu, „Tím, čím On je od přirozenosti, se stáváme milostí“; TOTO je podle Jana naděje, která vede k tomu usilovat o svatost (a tak je tragické, že se o ní nehovoří)

– „očišťuje se“ a „čistý“ vysvětleno ve v. 4-6; srov. Mt 5:8 – život posvěcování poháněný hladem hledět na Boha, a tak být zbošťován; posvěcování je hledáním uspokojení a slávy v Bohu; standardem je bezhříšný Pán Ježíš, a tak máme, kam růst v uspokojení

– v. 4 – „svévole“ = dosl. „bezzákonnost“; definice hříchu: bezzákonnost, neboli porušování Božího zákona, nežití podle něj, odvracení se od něj; „očišťování“ = narovnávání se podle Božích (především skrze Mojžíše) zjevených přikázání; Mojžíš proměňujícím způsobem hleděl na Boha v kontextu dání Desatera (Ex 34:28)

– v. 5 – Pán se „zjevil“ – inkarnoval, aby „odstranil“ hříchy – ne „odpustil“; „víte“ (!), že Pán Ježíš přichází v inkarnaci uzdravit svět od hříchu; na cestě do slávy nepotřebuje ani tak odpuštění hříchu jako jeho odstranění, a to z nás i ze světa

– v. 6 – „žádný“ – Jan opět hovoří kategoricky: „každý“ se očišťuje a „žádný“ nehřeší; „nehřeší“ = „není hřešící“, srov. v. 9; konkrétní způsob života charakterizovaný hříchem, ne naprostá bezhříšnosti; srov. 1. J 1:6-10 – křesťané charakterizováni čistým životem, ale vědomi si svých hříchů a vyznávající své hříchy a odvracejí se od nich

– „kdo v něm zůstává“ – známé Janovo zůstávání v Pánu skrze Eucharistii, přijímání a zachovávání Slova a dodržování přikázání, srov. J 6:54-56; J 15:1-10; máme zde „zůstávání“, ale to není vše – je třeba i „očišťování“

– „kdo hřeší, Ho neviděl“ – spravedliví jsou označeni za ti, kdo Ho viděli (skrze víru, myslí)

– „nepoznal“ – věčný život je růst v poznání Boha (J 17:3); i intelektuální, ale zároveň mnohem niternější

– v. 7 – „dítky“ = „dětičky“, jen v 1. J a Pán k apoštolům v J 13:33, Kristova něha promlouvající k Janovi a skrze Jana; „nesvádí“ – napříč Janem především Satan (Zj); od čeho?

– „kdo činí spravedlnost, je spravedlivý“ – Boží standard neměnný, a tak „spravedlnost“ před Bohem neměnná: bezúhonné plnění Pánových příkazů (srov. L 1:6)

– „spravedlnost“ je dar (Ř 5:17) na základě Krista, a to dar, v němž musíme růst (Ř 6:16), a Duch nás vede a osvobozuje k poslušnosti vůči Zákonu (Ř 8:4); a tedy žádný bezzákonný mysticismus, ale zákonný život, A AŤ VÁŠ NIKDO NESVEDE; srov. 1. J 2:29; 3:10, kde spravedlnost explicitně spojena s Božím charakterem a (zákonem definovanou) láskou k bratřím

– potvrzení: „ je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý“ – Ježíš dokonale plnil Boží zákon (jakožto vyjádření Božího charakteru), a spravedlnost znamená napodobovat Ho v tom

– v. 8 – „kdo činí hřích, je z ďábla“ – srov. 8-13, dva lidi, Boží a ďáblův, které se od sebe poznají a napodobují své otce; jedni „činí spravedlnost“ (definovanou Zákonem), druzí „činí hřích“; „od počátku“ – od Edenu, kde ustanoveny tyto lidy (a dále)

– „proto se zjevil“ – inkarnace Syna přišla, „aby zmařil skutky Ďáblovy“ – „zmařil“ = „zbořil, vymazal, osvobodil od“, srov. v. 5; Syn přišel, aby zrušil, vymazal a uzdravil všechno, co ďábel napáchal (a víc než to); v. 5 a 8 paralela mezi „hříchy“ a „skutky ďáblovy“ – hřích je to, kde (na úrovni obrazu) nejsme jako Bůh, a tak Kristus přišel odstranit všechno, kde nejsme jako Bůh

2. svědek: Evangelium: Matouš 24:23-31

– text, kteří mnozí viděli jako odkazující na konec historie, jako ono „Pánovo zjevení“ v 1. textu

– nicméně, kontextem je soud nad Jeruzalémem v prvním století; srov. Mt 24:1-6, kde „konec věku“ a „zboření chrámu“ spojené se zmiňovanými svody; v. 33-35 potvrzující Pánovu (a naši) jistotu, že události nastanou v generaci Pánových posluchačů

– vše ostatní alegorické, typologické, druhotné (což neznamená méně pravdivé); přesto však náležité vidět i zde „odstraňování Satanových skutků“

– v. 23 – „tehdy“, srov. 15-23; posluchači vidí „ohavnost zpustošení“ odkaz do Dan 9:27, kde spojen příchod Mesiáše se zpustošením Jeruzaléma; L 21:20 přímo říká, že se jedná o Jeruzalém, který se stal ohavností a je obklíčen římskými armádami; a tak posluchači mají utéct, což také ukazuje, že se nejedná o konec světa; Bůh v této záchraně, v tomto Exodu z Egypta, ochrání své vyvolené

– a i dnes může nastat doba „opustit misijní pole“ a přesunout se jinam, kde bude bezpečněji; a Bůh v tomto našem Exodu ze smrti a světa, kde jsou války a utrpení, ochrání své vyvolené

– v. 23-25 – varování před falešnými učiteli a Mesiáši, kteří budou povstávat v dobách izraelské krize a bezprostřední války; učedníci se však mají držet Pánova Slova a nenechat se svést

– v. 26-27 – někteří se snažili si nárokovat Krista ve svém středu a „tajný Kristův příchod“, tak jako dnes „tajné vytržení“, ale „nevěřte!“; příchod Pána Ježíše Krista zaslibovaný v Písmech a zjevený v soudu nad Jeruzalémem se nedal přehlédnout

– blesk napříč SZ jako zjevení Božího historického soudu: Ž 97:1-7a; Iz 29:2-6, kde se Jeruzalém nyní stává obklíčením Božích věrných; Za 9:9-17, kde Hospodin přijíždí na oslátku, ale pak soudí v bouři a válčí Eucharistí

– v. 28 – Jeruzalém se stal ohavnou zdechlinou, a tak se shromáždil Pán Ježíš Kristus s římskými supy/orly (orlice na římských zástavách); „orel“ napříč SZ symbol nepřátelských trestajících národů: Dt 28:49; Abk 1:6-8

– i dnes Bůh soudí v historii a ničí ďáblovy skutky; supi se shromažďují kolem mrtvých, ale Boží lid je spojován s orly (Iz 40:31) a shromažďuje se v Těle a kolem těla živého Krista

– v. 29-30 – pád Jeruzaléma a SZ věku; standardní prorocký jazyk pro Boží soud v historii jako např. v Ž 18:8-16, srov. v. 1; „slunce a měsíc“ = přední muži lidu, a tak s pádem Jeruzaléma přichází konec starého věku/stvoření/starosmluvního řádu; srov. Žd 8:13

– v. 30 – znamení, že „Syn člověka je v nebi… přicházejícího na nebeských oblacích“: srov. Dan 7:13-14; soud nad Jeruzalémem jako znamení Pánova vyvýšení a vlády, a tak se „kmeny země“ („kmeny země“ Izraele), které Ho odmítly, v nářku bijí v prsa; zároveň příchod na oblacích v soudu (jako Ž 18)

– srov. Žd 12:22-29, kdy se v odpovědi na věrné uctívání nebeského Jeruzaléma boří bezbožnost (a na té naše společnost stojí)

– v. 31 – v tom všem Pán posílá své posly a shromažďuje Boží lid do tohoto Jeruzaléma, na zemi i v nebi; srov. Iz 27:13; Iz 11:1-11; a tak Mesiáš skrze své posly shromažďuje Boží lid, aby se o to více modlil, aby byly o to více ničeny ďáblovy skutky a odstraňován hřích, abychom společně šli do slávy

– neboť Ř 8:28-39, kdy i to nejhorší je tu pro naši deifikaci a i smrt je tu proto, abychom Ho konečně spatřili a byli proměněni k Jeho podobě